Peru - z Limy na jih - Paracas, Ica, Nazca, Arequipa

• Paracas
• Intermezzo: Lima, San Isidro (okolí české ambasády)
• Ica, Huacachina
• Nazca
• Arequipa
• Praktické informace (ceny 2025)

Paracas

Cesta autobusem z Limy do Paracasu trvala asi čtyři hodiny a vedla převážně nehostinnou pouští, kde nebylo moc k vidění.

Hodinu po odjezdu z Limy nám přišel e-mail, že si můžeme vyzvednout dokumenty ke korespondenční volbě - samozřejmě v Limě. Volby v roce 2025 byly první, kdy jsme v Česku měli možnost hlasovat korespondenčně a my jsme nechtěli přijít o možnost tento civilizační výdobytek využít. O možnost hlasovat jsme dost bojovali, vyměnili si kvůli tomu s ambasádou v Limě několik e-mailů. Nejdříve nás nechtěli zapsat do seznamu voličů, museli jsme jim zdůraznit, že bydliště v zahraničí nemáme povinnost dokládat a že zákon neříká, jak dlouho v zemi musíme být, aby to už byl “dlouhodobý pobyt”. Nakonec nás na seznam voličů zapsali a tak jsme nechtěli o možnost hlasovat přijít jen kvůli nevyzvednutým lístkům. Škoda, že e-mail nepřišel o trochu dřív, takhle jsme věděli, že nás čeká ještě jeden návrat do Limy.

V Paracasu nás autobus vysadil na kraji města, odkud nás čekal ještě víc než kilometr k ubytování. Odmítli jsme nabízený taxík a zavazadla si k hotelu dotáhli sami – ještě že má náše velká taška kolečka.

Po ubytování a vybalení vyrážíme na prohlídku Paracasu. Rychle zjišťujeme, že město, a zejména nábřeží, je skrz naskrz turistické – prakticky nic autentického tu není. Z restaurací na nás pokřikuje obsluha, z krámků prodavači a z agentur se valí jedna nabídka zájezdů za druhou. Už víme, že v Peru to takhle na turisty zkoušejí běžně, ale v Paracasu je na malém prostoru nahromaděno tolik naháněčů, že je jejich odhánění o dost náročnější.

Sedáme si raději stranou na lavičku a děláme si vlastní průzkum na internetu, kde a za kolik se dá sehnat výlet na Islas Ballestas – právě kvůli nim jsme sem totiž přijeli. Ceny se hodně liší, ale všechny tour jsou v podstatě stejné; záleží jen na tom, co člověk najde a usmlouvá. My sice nejsme moc dobří ve smlouvání, ale hledat umíme, takže nakonec bereme nabídku za 51 PEN na osobu (včetně přístavních poplatků). Původně se nám snažili vnutit stejný výlet za dvojnásobek, takže to považujeme za úspěch.

Vyčerpaní z vybírání jdeme na kafe, které po noci v autobuse nutně potřebuji, a potom rovnou na večeři. Vybrat si v uličce plné restaurací, kde na vás všichni halekají, není jen tak. Nakonec nacházíme o něco méně turistický podnik trochu stranou, kde nabízejí menu s ceviche a smaženou rybou za rozumnou cenu. K tomu dostáváme půllitr chicha morady, osvěžujícího nápoje z fialové kukuřice. Jídla je tolik, že máme co dělat, abychom ho vůbec dojedli.

Druhý den ráno vyrážíme k Islas Ballestas. Ostrovy jsou vzdálené přes hodinu jízdy motorovým člunem. Cestou ještě zastavujeme u geoglyfu „Candelabro“ (Svícen) na okraji poloostrova. Potom už plnou rychlostí míříme k ostrovům, stejně jako desítky dalších výletních lodí. Z důvodu ochrany přírody musí všechna plavidla dodržovat stejnou trasu a plout pouze dopoledne, takže mezi jednotlivými tour opravdu není velký rozdíl.

Ostrovům Islas Ballestas se přezdívá „Galapágy pro chudé“. Žije zde unikátní fauna – tučňáci, tuleni a spousta druhů mořských ptáků. Byť to rozhodně není tak velkolepé jako na skutečných Galapágách, nám to momentálně stačí (navíc to stojí zlomek ceny). Původně se na ostrovech těžilo guano, dnes je těžba přísně regulovaná a prioritu má ochrana zvířat. Zřejmě místní pochopili, že na turistech se vydělá víc než na ptačím trusu.

Na lodi projíždíme mezi skalami, na kterých se vyhřívají tučňáci a tuleni, které občas zahlédneme i ve vodě. Cvakáme jednu fotku za druhou – přesně pro tyto příležitosti s sebou vozím foťák s teleobjektivem. Tuleňů vidíme mraky, tučňáků jen pár. Místní kolonii totiž před několika lety zdecimovala ptačí chřipka, tak snad se brzy obnoví. Projížďka mezi ostrovy netrvá dlouho a po pár hodinách jsme zpátky v přístavu.

V jedné z uliček poblíž ubytování objevujeme restauraci s cenami pro místní. Dáváme si menu del día za 20 PEN, což je na Peru sice trochu nadprůměr, ale ve srovnání s pastmi na turisty na nábřeží je to skvělá cena. To, co jsme ušetřili na obědě, odpoledne hravě propijeme – dáváme si pisco sour a chilcano, místní oblíbené drinky, v baru s výhledem na moře. Mimochodem, skoro všechny podniky lákají na „happy hour“, ale v Paracasu je zjevně šťastná každá hodina – nabízejí ji celý den (a občas to ve výsledku není o nic levnější než ceny napsané v menu).

Rozhodujeme se, že si druhý den půjčíme kola a prozkoumáme pouštní rezervaci na poloostrově. Na Google Maps nacházíme půjčovnu se skvělými recenzemi. Kola jsou v dobrém stavu a za férovou cenu, tak si je zamlouváme. Po snídani vyrážíme. Jízda na kole pouští je fascinující zážitek – písek je všude kolem (a za chvíli i v puse a očích). Ze začátku to jde dobře, ale u pobřeží už fouká nepříjemný vítr. Výhledy na poušť padající do moře jsou ale naprosto nádherné.

Chceme dojet až na konec silnice k pláži La Mina, jenže cesta vede do kopce a přímo proti větru. Na nejlehčí převod kopec sice zdoláme, ale ty necelé dva kilometry nám trvají snad půl hodiny. Zpátky už už to jde lépe – s větrem v zádech jsme kolem druhé odpoledne zpět v Paracasu. Vracíme kola a ještě stihneme menu del día v naší oblíbené restauraci.

Večer se loučíme s Paracasem a míříme zpátky do Limy, abychom si vyzvedli lístky ke korespondenční volbě.

Intermezzo: Lima, San Isidro (okolí české ambasády)

Česká ambasáda v Limě sídlí v diplomatické čtvrti San Isidro, takže jsme si ubytování našli strategicky v docházkové vzdálenosti. Večer po příjezdu jsme si vzali Uber do ubytování, přejeli na místo a padli do postele. Naše úbytování bylo sice skromné – pokoj v bytě, kde bydlel i samotný majitel – ale působilo to tam velmi příjemně, jen jsme se museli obejít bez snídaně.

Ráno jsme nikam nespěchali. Zašli jsme si na pořádnou snídani do kavárny o kousek vedle a teprve potom zamířili k ambasádě. Ta se nachází v krásné vile obklopené zahradou. Reprezentativní přední vchod ale pro nás určený nebyl – museli jsme jít zadem do kanceláře konzulárního oddělení. Ukazujeme pasy a dostáváme obálky s identifikačním lístkem ke korespondenční volbě. Za pár minut jsme venku.

Obálky jsme si sice mohli nechat zaslat poštou, ale peruánské poštovní služby mimo Limu nejsou zrovna proslulé spolehlivostí a netušili jsme, kdy (a jestli vůbec) by k nám lístky dorazily. Navíc jsme se během našeho dvouměsíčního putování nikde nezdrželi déle než pár dní. Osobní převzetí na ambasádě tak byla jediná jistota. Díky těmto lístkům budeme moci odvolit a hlasy odeslat s předstihem, protože víme, že v den voleb na začátku října budeme zrovna v Cuscu – což je víc než 24 hodin cesty od nejbližší volební místnosti na ambasádě. Celý proces je sice docela krkolomný, ale cítili jsme, že tyhle volby jsou důležité a rozhodně jsme je nechtěli vynechat.

S lístky v kapse jsme rovnou koupili jízdenky na autobus z Limy. Do Paracasu už jsme se nevraceli a zamířili rovnou do naší další zastávky, do města Ica. Znovu tedy nasedáme do Uberu, tentokrát směr autobusové nádraží, a pokračujeme v cestě.

Suma sumárum nás náš pocit občanské zodpovědnosti stál devět hodin navíc v autobuse, jeden „zbytečný“ den v Limě a zhruba 200 PEN (asi 1200 Kč) jen za jízdenky. Je to o dost víc úsilí, než musí vynaložit průměrný volič v Česku, který to má k urně sotva pár minut chůze. Ale jsme rádi, že jsme u toho mohli být – využili jsme totiž historicky první možnost hlasovat ze zahraničí korespondenčně. Výsledky nás sice ve finále potěšily o dost méně, ale my jsme pro to udělali maximum…

Ica, Huacachina

Do Icy jsme dorazili až za tmy. Autobusové nádraží nepůsobilo zrovna přívětivě – všude byla spousta lidí pokřikujících „taxi“. My ale dáváme přednost Uberu, pokud je k mání, protože cenu známe předem a odpadá nám otravné smlouvání.

Ubytování jsme sehnali na kraji města kousek od oázy Huacachina. Přímo v ní jsme spát nechtěli – bylo by to dražší a navíc to tam vypadalo spíš na hlučné party hostely. Náš hotel byl velký, docela moderní (mimochodem jediný v celém Peru, kde jsme viděli výtah), ale podezřele prázdný. Možná jsme byli jediní hosté na celém patře.

Snídaně v ceně nebyla a my si večer zapomněli nakoupit zásoby. Magda bez vidiny jídla odmítala opustit postel, takže jsem se nechal přemluvit k rannímu běhu do obchodu na okraji Icy. Ulovil jsem panettone – sladký chlebíček, který se tu jí hlavně o Vánocích. Nám to ale bylo jedno, hlavně že v tom byl cukr!

Když jsme se konečně vykopali z hotelu, vyrazili jsme k oáze. Byla to necelý kilometr po rozbité silnici, kterou místy zasypával písek. Kousek před oázou jsme sešli ze silnici a vydali se nahoru na hřeben duny. Chůze v hlubokém písku je zážitek sám o sobě – s každým krokem se kus svezete zpátky, takže na pár set metrů převýšení spotřebujete snad trojnásobek energie. Výhled z vrcholu na oázu a nekonečnou poušť ale stál za to. Samotné budovy v oáze sice žádná velká architektura nejsou (půlka se rozpadá a druhou tvoří hotely s bazény), ale jezero s palmami uprostřed dun prostě Středoevropana jen tak neomrzí.

Naším hlavním cílem byla jízda bugginou do pouště a sandboarding (něco jako snowboarding, jen na písku). Je to sice totální turistická klasika, ale kde jinde to zkusit? V oáze tuhle kombinaci nabízí snad každá agentura. My si vybrali jednu s dobrými recenzemi a přes WhatsApp jsme si domluvili dvouhodinovou „sunset tour“ za 50 PEN na osobu (asi 300 Kč). Placení proběhlo až na začátku tour přímo u bugginy. Ještě předtím jsme stihli skvělý oběd kousek stranou od největšího ruchu – místní ceviche bylo prostě vynikající.

Před startem nás řidič poctivě připoutal. Pásy vypadaly jako v letadle a brzy jsme pochopili proč. Jízda byla dost rychlá – prudké zatáčky a sešupy přes hrany dun s námi v sedadlech dost házely. Je to jako horská dráha, jen s mnohem lepším výhledem. Po chvíli jsme zastavili a náš řidič, který byl zároveň i průvodcem, vytáhl prkna. Sjezd dolů se konal vleže na břiše. Nevím, jestli tam mají i sandboardy pro jízdu vestoje, my jsme je každopádně nedostali. Byla to ale parádní sranda a projížďku i sjezd jsme si zopakovali několikrát. Třešničkou na dortu byl západ slunce na vrcholu duny, kdy se slunce pomalu schovávalo do pískového moře. Opravdu magický pohled.

Cestou zpět jsme dostali chuť na místní víno. Oblast kolem Icy je vyhlášená vinicemi a výrobou pisca (vínové pálenky). Místo organizovaných tour jsme zvolili vlastní cestu a zapadli do jedné z vinoték. Dostali jsme ochutnávku osmi druhů vína a pisca i s odborným výkladem. Ten byl sice kompletně ve španělštině, takže jsme rozuměli každé páté slovo, ale degustace nás přesvědčila – odcházeli jsme s lahví v ruce a s pocitem, že nás to vyšlo výrazně levněji než půldenní výlet.

Druhý den jsme usoudili, že v oáze už jsme viděli vše podstatné, a vyrazili taxíkem do centra Icy. Po delší době jsme se skvěle najedli ve vegetariánské restauraci a dořešili byrokracii kolem voleb: tisk volebních lístků a jejich odeslání přes místní poštu Serpost – naše první zkušenost s peruánskými poštovními službami. Zbylých pár hodin v horkém městě jsme proflákali nad kávou a ochutnávkou picarones (něco jako koblihy, jen z dýně a batátů). Pozdě odpoledne už nás čekal jen krátký přesun autobusem do Nazcy.

Nazca

Do Nazcy jsme dorazili až pozdě večer, dávno po setmění. Cesta vedla po slavné Panamerické dálnici – což zní sice honosně, ale ve skutečnosti je to jen obyčejná silnice s jedním pruhem v každém směru. Přímo kolem ní se rozkládají ty legendární geoglyfy a linie, ale za tmy jsme z nich bohužel neměli vůbec nic. Jen jsme se rychle prošli městečkem do ubytování a šli rovnou spát.

Ráno jsme začali řešit, jak tyhle záhadné obrazce vlastně navštívit. Nejpopulárnější volbou jsou bezpochyby vyhlídkové lety z malého letiště na kraji Nazcy, ty jsou ale (naprosto logicky) dost drahé. Navíc nás úplně nepřesvědčily fotky z letadel – říkali jsme si, že na satelitních snímcích v Google Maps jsou ty tvary vidět snad i lépe. Zvolili jsme tedy úspornější variantu: vyhlídkovou věž přímo u silnice, ze které je vidět alespoň pár hlavních obrazců. Rozhodli jsme se, že tam vyrazíme na vlastní pěst místním autobusem.

Z výšky věže jsou jako na dlani vidět tři geoglyfy – Strom, Ruce (které někomu připomínají spíš kuře) a Ještěrka. Ta je bohužel rozetnutá vedví silnicí, kterou tu postavili ještě dříve, než byly obrazce vůbec objeveny. O kilometr dál můžete navštívit ještě obrazec Kočky a ze svahu nad ním pozorovat rovné linie křižující pláň až někam k obzoru. I tady se platí pár drobných hlídači, přestože široko daleko není vůbec nic. Zpátky do Nazcy jsme se dostali úplně stejně – prostě jsme mávli na projíždějící autobus. Celkem nás tenhle výlet vyšel na 19 PEN na osobu a kolem poledne už jsme byli zase v centru.

K obědu jsme si dali levné menu del día na náměstí. Sice nás to nasytilo, ale gastronomický zážitek to zrovna nebyl, takže jsme si museli spravit chuť kávou a palačinkou v nedaleké kavárně. Před nočním odjezdem do Arequipy jsme pak navštívili malé místní planetárium, abychom o těch tajemných čarách zjistili něco víc. Planetárium nabízí prohlídky v angličtině až večer po západu slunce a musím říct, že návštěvu vřele doporučujeme. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o kultuře Nazca i o historii objevování linií.

Obrovský kus práce na jejich zachování odvedla německá matematička Marie Reiche, která výzkumu zasvětila celý svůj život. Brzy by měl dokonce vyjít film Lady Nazca, který její fascinující osud mapuje. Výklad v planetáriu navíc vedl člověk, který Marii osobně znal, což celému zážitku dodalo na autentičnosti.

Pak už nezbývalo než nasednout na noční spoj, který nás dovezl až do Arequipy.

Arequipa

Do Arequipy jsme dorazili za rozbřesku, kdy se město teprve probouzelo. Na nádraží, které leží dost stranou od centra, jsme si dali čerstvý džus a něco sladkého k snídani a pak se nechali Uberem odvézt k ubytování. Měli jsme opět štěstí – ubytovali nás hned ráno po příjezdu, což po nočním přejezdu přišlo víc než vhod.

Svítilo sluníčko a všechno nasvědčovalo tomu, že nás čeká krásný den. I přes mírnou únavu jsme vyrazili na průzkum. Prošli jsme si hlavní náměstí a okolní uličky plné sněhobílých budov z vulkanického kamene sillar, díky kterým se Arequipě přezdívá „Bílé město“. Naším cílem bylo Mundo Alpaca – muzeum firmy Michell, která patří k největším zpracovatelům vlny v Peru. Vstup je zdarma a kromě zajímavostí o zpracování vlny tam najdete i venkovní výběh s lamami a alpakami. Bylo to naše první blízké setkání s těmito zvířaty a strávili jsme u nich dosti času. Můžete si tam vzít i čerstvé krmení, za kterým k vám tyhle fotogenická a neuvěřitelně roztomilá zvířata ochotně přiběhnou.

Když jsme se lamy dostatečně vynadívali, pokračovali jsme k vyhlídce Yanahuara, kde zrovna probíhal latinskoamerický food festival. Neodolal jsem a ochutnal skvělé maso u argentinského stánku – mimochodem, tam jsem se poprvé naživo setkal s typickou argentinskou výslovností španělštiny, ve které „pollo“ (kuřecí) vyslovují jako „poššo“, což mě trochu zmátlo. Magda zatím vsadila na jistotu v podobě sladkých picarones. Obojí bylo naprosto vynikající.

V Arequipě jsme si nenechali ujít ani prohlídku katedrály. Její interiér je nádherný, ale největší zážitek nás čekal na konci – výstup ke zvonům na střeše. Odtud se otevírá úchvatný výhled na celé město a na okolní vulkány Misti a Chachani. Rozhodně doporučujeme.

Zbytek odpoledne jsme strávili plánováním dalšího dne. Hodně jsme zvažovali výlet do kaňonu Colca, který je údajně jedním z nejhlubších na světě. Nakonec jsme ho ale zavrhli. Jednodenní tour totiž znamená přes 8 hodin v autobuse a jen jedinou hodinu u samotného kaňonu (plus čas na oběd a folklorní program, o který jsme úplně nestáli). Po všech těch přejezdech se nám prostě nechtělo trávit celý den na sedadle autobusu kvůli jedné hodině vyhlídky, navíc za poměrně drahé vstupné. Usoudili jsme, že Colca dává smysl jen v případě, že tam člověk může zůstat déle a vyrazit na trek.

Místo toho jsme zvolili kratší alternativu – rezervaci Salinas y Aguada Blanca na sever od města. Slibovali nám jen 4 hodiny na cestě, výhledy na solnou lagunu a potenciálně i termální koupel. Jeli jsme s organizovanou tour (50 PEN na osobu), protože po vlastní ose je doprava do těchto míst skoro nemožná. Večer nás trochu znejistěla zpráva o požáru severně od města, doufali jsme ale, že kvůli tomu výlet nezruší.

Oheň výlet nezastavil, ale trochu narušil výhledy na sopky. Na první zastávce nebyl vidět skoro nic než dým v dálce a ve vzduchu byl cítit kouř. Cesta pokračovala po jedné z nejhorších silnic, jaké jsme kdy zažili – a to už je v Peru co říct! Po hodině natřásání jsme dojeli k malé vesnici, kde nám zkusili prodat pár suvenýrů. Pak už se ale před námi otevřela solná laguna, na které se pásly lamy. Byl to nádherný pohled, který ještě umocnili plameňáci na hladině jezera se siluetou sopky v pozadí. Nafotil jsem spousty fotek a měl jsem potom velký problém vybrat ty nejlepší. Na termální bazének už nám sice nezbyl čas, ale i tak se nám tato oblast moc líbila.

Po návratu do města jsme už byli peruánské kuchyně trochu přejedení, tak jsme zašli na pizzu – byla to vítaná a chutná změna. A protože nám zbyla chvilka času, zašli jsme se ještě jednou rozloučit s lamami do Mundo Alpaca.

Arequipa na nás udělala skvělý dojem. Možná k tomu přispělo i to, že bylo celou dobu slunečno (taky máte pocit, že počasí dokáže úplně změnit vnímání místa?). Večer už nás pak čekal další noční přesun, tentokrát do bývalého srdce Incké říše (a dnešního hlavního města peruánského turismu) – do Cusca.

Praktické informace (ceny 2025)

• Doprava na Mirador de las Lineas de Nasca: Není třeba jet tour, je možné jet autobusem od kruhového objezdu na kraji Nazcy. Jedna cesta stála 5 PEN (cca 30 Kč) na osobu. Autobusy jsou časté, i zpátky se takhle snadno dostanete. Dost jsme ušetřili oproti nabízené organizované tour za 70 PEN (cca 560 Kč).
• Planetárium v Nazce: Rozhodně doporučujeme, výklad byl zajímavý, i když to není moc moderní. Stálo nás to 25 PEN (cca 150 Kč) na osobu.
• Taxi: Uber nám v Arequipě moc nefungoval, čekali jsme dlouho. Místní spíše používají aplikaci InDrive, kde není dopředu fixní cena, ale o ceně se smlouvá.

Pokračování - Cusco