Do Cusca jsme dorazili nočním spojem z Arequipy přesně v polovině září. Lístky na Machu Picchu se musí kupovat s velkým předstihem, a protože jsme ty naše měli zarezervované až na začátek října, věděli jsme, že máme na průzkum města a jeho okolí lehce přes dva týdny. To se nakonec ukázalo jako dost dlouhá doba na to, abychom v klidu stihli většinu toho, co tento region nabízí.

Průzkum jsme si rozdělili do několika tematických okruhů:

  • Cusco a Posvátné údolí (Sacred Valley): Spousta památek, na většinu z nich potřebujete tzv. Boleto Turístico Cusco (BTC).
  • Waqrapukara: Méně známá, ale o to úchvatnější incká pevnost. Čekal nás tam krásný trek, i když logistika dopravy byla trochu oříšek.
  • Salkantay Trek: Několikadenní putování k Machu Picchu.
  • Oblast hory Ausangate: Duhová hora Palcoyo a okruh kolem sedmi lagun

Naší základnou v Cuscu se stal Intro Hostels. Původně jsme ho vybrali kvůli příznivé ceně a touze po víc „social“ atmosféře, abychom si popovídali s ostatními cestovateli a načerpali čerstvé info z první ruky. Nakonec se nám tam ale natolik zalíbilo, že jsme se tam pak vraceli po celou dobu našeho pobytu. Důvodů bylo víc: slušná snídaně, fajn venkovní terasa, kde byl celý den k dispozici čaj, skvělá lokalita a taky personál s dobrovolníky, které jsme už znali jménem. Nebyl to sice žádný luxus, ale pro naše potřeby to stačilo. Obrovským plusem byla taky možnost nechat si tam uskladněná zavazadla, zatímco jsme byli třeba týden na treku. Když jsme se tam vraceli asi popáté a museli vyplňovat stále stejný ubytovací formulář, recepční už z nás měli trochu srandu.

Cusco a jeho okolí

Průzkum Cusca jsme zahájili až druhý den, hned jak se nám podařilo dospat spánkový deficit z nočního busu. Začali jsme klasikou – free walking tour (se společností Incan Milky Way), která byla neuvěřitelně užitečná a skvěle nás v celém městě zorientovala.

Navštívili jsme Mercado Central de San Pedro, což je architektonicky dost svérázná budova. Navrhl ji sám Gustave Eiffel, ale místní legenda tvrdí, že se kvůli vysoké nadmořské výšce necítil zrovna ve formě a dopadlo to, jak to dopadlo. Naše kroky vedly i na hlavní náměstí, kde Francisco Pizarro kdysi vyhlásil dobytí incké říše, a k volně přístupným ruinám paláce Kusicancha. V samotném Cuscu bohužel původních inckých památek moc nezbylo – po dobytí města Španělé incké chrámy systematicky bořili a na jejich základech stavěli své kostely. V podstatě se dá říct, že téměř každý kostel ve městě dnes stojí na místě, kde dříve býval incký chrám.

Středobodem dnešního města je spíše už zmíněné Mercado de San Pedro. Seženete tu úplně všechno: od oblečení přes čerstvé maso a sýry až po voňavé pečivo. Nejlepší je ale sekce s „restauracemi“ – miniaturními stánky, kde na plynových vařičích bublají obrovské hrnce. My si tam oblíbili jeden konkrétní stánek, kde dělali skvělého pstruha a arroz a la cubana. Trh navíc plynule přetéká i do okolních ulic, kde se prodává všechno ostatní, co se už do budovy nevešlo.

Cusco - náměstí Cusco - Mercado de San Pedro

V Cuscu jsme si rovnou pořídili desetidenní Boleto Turístico Cusco (BTC), které slouží jako vstupenka na většinu památek (16 míst) v okolí Cusca. Za 130 PEN (pro Magdu levnější, protože se svou ISIC kartou ještě prošla jako studentka) je to místní poměry sice docela drahé, ale vzhledem k počtu památek, které zahrnuje, nám to s odstupem přijde jako dobrá nabídka. Je až s podivem, že se alespoň tady dokázali domluvit a vytvořit jednu společnou vstupenku na víc míst – to v Peru rozhodně není běžné.

Archeologických lokalit přímo ve městě není mnoho, BTC se tu vztahuje spíše na muzea. Navštívili jsme tři:

  • Museo Histórico Regional: Úvod do historie Peru a incké říše, který nám pomohl zasadit jména a události do souvislostí. Bohužel anglické popisky nejsou moc kvalitní.
  • Monumento a Pachacuteq: Věž s expozicí o nejvýznamnějším inckém panovníkovi.
  • Museo de Sitio Qorikancha: Výstava vykopávek přímo z areálu nejslavnějšího chrámu Slunce. Bohužel vstup do samotného (horního) chrámu Qorikancha v lístku BTC zahrnut není a musí se platit zvlášť.

Poslední večer v Cuscu jsme ještě stihli folklorní vystoupení v Centro Qosqo de Arte Nativo, které je také v ceně „boleta“. Vidět místní tance a kroje bylo příjemné zpetření.

Cusco - ruiny paláce Kusicancha Cusco - vystoupení v Qosqo de Arte Nativo

Posvátné údolí (Sacred Valley)

Posvátné údolí se rozprostírá podél řeky Urubamby. Na jeho východním konci leží Pisac a na západním Ollantaytambo – dvě významná incká sídla, která kdysi střežila toto úrodné údolí. Kdybychom pokračovali dál na západ proti proudu řeky, dostali bychom se až k Machu Picchu. Za Ollantaytambem ale silnice končí a dál už vede jen železniční trať, po které jezdí turistické (a velmi drahé) vlaky.

Pisac

Dostat se z Cusca do Pisacu je hračka. Stačí nasednout do collectiva (sdílené dodávky), které vyjíždějí z ulice Puputi. Cesta trvá necelou hodinu a vyjde jen na 5 PEN na osobu. Protože jsme dorazili až odpoledne, stihli jsme si jen projít městečko s vyhlášeným trhem a návštěvu samotných památek si nechali na druhý den. Plán byl jasný: být na místě co nejdřív a předběhnout davy turistů, které sem z Cusca dorážejí většinou mezi devátou a desátou dopoledne.

Ráno nám ale došlo, že to nebude tak jednoduché. Incké památky se rozkládají vysoko v kopci a ty nejlepší výhledy jsou úplně nahoře – kam zájezdové autobusy pohodlně vyjedou. Kdybychom chtěli jít z městečka po svých a být nahoře před desátou, museli bychom vyrazit snad v šest ráno. To po budíku v sedm nepřipadalo v úvahu. Po zvážení možností jsme se rozhodli pro taxi. V takhle malém městě aplikace nefungují, takže nezbylo než mávat na projíždějící auta a smlouvat. Nakonec jsme usmlouvali 30 PEN. Nebyl to sice žádný skvělý deal (vzhledem k tomu, že cesta z Cusca stála pětinu), ale ten krpál se nám prostě šlapat nechtělo.

Díky taxíku jsme ale skutečně předběhli většinu výprav a na chvíli měli výhled na terasy vytesané do svahů skoro jen pro sebe. Když jsme viděli ty zástupy, které se tam vyvalily po deváté, rozhodně jsme nelitovali. Celý areál je rozdělený do několika pater s ruinami domů, mezi kterými se prochází po dosti prudkých cestičkách a schodech. Zejména Chrám slunce v prostřední části je nádherný a silně připomíná ikonické pohledy na Machu Picchu.

Pisac - výhled na horní terasy Pisac - Chrám Slunce

Při sestupu dolů se začalo zatahovat a ke konci už se spustil pořádný liják. Déšť se brzy změnil v kroupy a trvalo to snad hodinu. My jsme se naštěstí stihli schovat pod střechu restaurace s grilovaným kuřetem. Nechtěl bych být v kůži těch, kteří v tomhle krupobití museli scházet ty kluzké kamenné schody (viděli jsme i turisty v pantoflích, pro ně to teprve musel být zážitek).

Když déšť přestal, vyrazili jsme z úkrytu a chytili další collectivo do naší další zastávky – Urubamby. Tam jsme měli zamluvené ubytování, které nám posloužilo jako základna pro výlet do Moray a solných dolů v Maras.

Urubamba, Moray, Salineras de Maras

Urubamba je moc příjemné městečko s obrovským ovocným trhem, kde jsme si dopřáli naprosto luxusní mangovo-ananasový džus. Navíc jsme tu trefili skvělé a levné ubytování – sice se sdílenou koupelnou, ale v celém domě jsme byli úplně sami 😀.

Druhý den se nám ale plány trochu zkomplikovaly, protože Magdě ráno nebylo dobře. Nakonec se rozhodla zůstat v posteli a tak jsem na výpravu směr Maras a Moray vyrazil sám.

Z terminálu v Urubambě jezdí collectiva přímo do vesnice Maras. Dodávku jsem našel snadno, ale pak přišla zkouška trpělivosti. Na téhle trase nejezdí moc turistů, spíš jen místní na trhy, takže jsem čekal skoro hodinu, než se auto naplnilo a konečně jsme vyrazili. Alternativou by bylo chytit frekventovanější spoj na Cusco, nechat se vysadit na křižovatce na Maras a dojít zbylé 4 km do vsi pěšky, ale to se mi nechtělo.

Dodávka mě vyklopila na sympatickém náměstí v Maras. K inckým terasám Moray to bylo dalších 5 km. Na náměstí sice postávaly taxíky, ale samotnému se mi za ně platit nechtělo, a tak jsem vyrazil po svých. Je to celkem pěkná cesta a až k napojení na hlavní silnici k Moray jsem nepotkal ani živáčka.

Samotné Moray je vizuálně úchvatné, i když docela malé. Jsou to tři obří prohlubně v zemi, které jsou po obvodu lemovány terasami. Inkové tohle místo údajně využívali jako zemědělskou laboratoř. Terasy díky své konstrukci zadržovaly vodu a kamenné zdi se přes den nahřály tak, že v noci sálaly teplo a bránily promrznutí půdy. To Inkům umožňovalo šlechtit plodiny, které by v těchto nadmořských výškách normálně nepřežily. Celý areál se dá obejít po několika stezkách a i s častými zastávkami na focení jsem to měl za hodinu kompletně prochozené.

terasy Moray Salineras de Maras

Zpátky do Maras se mi v poledním vedru šlapat nechtělo, tak jsem se rozhodl zkusit štěstí a stopovat. Postavil jsem se ke krajnici a váhavě zvedl palec, když projížděl první osobák (u předchozích turistických dodávek jsem předpokládal, že mě nevezmou). K mému překvapení zastavilo hned první auto! Byla to peruánská rodinka na výletě. S mojí velmi základní španělštinou jsme sice moc nepokecali, ale alespoň jsem jim trochu pomohl s navigací. Hlava rodiny se to rozhodla vzít „zkratkou“ - po polních cestách, po kterých jsem přišel. Na neznačených cestách se ale trochu zamotali. Ještě že jsem měl v telefonu offline Mapy.cz, takže jsem mohl zezadu navigovat. Protože mi chyběla španělská slovíčka pro vpravo a vlevo, musel jsem si vystačit s ukazováním rukama.

Vysadili mě na kraji vesnice, kam jsem si ještě skočil na rychlé obědové menu za 8 PEN (nejlevnější v Peru), a pak pokračoval ke slavným Salineras de Maras. Cesta z vesnice vede z kopce a je dobře značená. První pohled na solná pole seshora je naprosto dechberoucí. Trochu mě ale otrávilo, že se musí platit vstup i za pouhou vyhlídku (přímo mezi solná jezírka už se nesmí, protože tam turisté nechávali odpadky), tak jsem budku s výběrčím obešel nenápadnou cestičkou zadem. Neměl jsem náladu platit za pohled z kopce. Asi jsem nebyl sám, byla dost prošlapaná.

Pokračoval jsem dál po stezce, minul sklad s tisíci pytli soli a nakonec sešel až dolů do vesničky Pichingoto. Odtud už to bylo jen kousek přes řeku Urubambu k hlavní silnici. Tam jsem zamával na první projíždějící collectivo, které mě za pouhé 2 PEN dovezlo zpátky.

Ollantaytambo

Další den jsem vyrazil do Ollantaytamba – opět sám, protože Magda se pořád necítila úplně dobře. Z Urubamby tam jezdí mraky collectiv, takže doprava byla naprosto v pohodě. Tentokrát mě navíc nečekal žádný dlouhý pochod, protože dodávka staví přímo v městečku, odkud je to ke vstupu do areálu jen pár set metrů.

Incké ruiny se tyčí na strmém svahu hned na okraji vesnice. Dole najdete Chrám vody a zbytky několika domů, zatímco na trávnících se líně pasou lamy. Po mohutných kamenných terasách se pak dá vystoupat až nahoru k Chrámu slunce. Pro ty, co mají ještě dost sil, se nabízí výšlap na vyhlídku, odkud je parádní výhled na řeku a celé okolí. Samozřejmě jsem nevynechal nic. Po opuštění areálu jsem si ještě vyšlápl k sýpkám na protějším svahu – je to sice trochu do kopce, ale ten výhled na celou pevnost z druhé strany za to rozhodně stojí.

Ollaytaytambo Ollantaytambo - výhled z protějšího kopce

Restaurace přímo kolem náměstí jsou typické pasti na turisty s pěkně přepálenými cenami. Stačí ale popojít o ulici dál k místnímu trhu (mercado), kde najdete podniky pro místní. Dal jsem si tam klasické menu del día za 10 PEN a s plným žaludkem se vrátil collectivem zpátky do Urubamby.

Chinchero

Další den už bylo Magdě konečně líp, a tak jsme se rozhodli ukončit náš několikrát prodlužovaný pobyt v Urubambě a vydat se zpátky do Cusca. Přímo na trase ale leží Chinchero, které je rovněž zahrnuté v lístku BTC, takže jsme se tam rozhodli na chvíli zastavit.

Chinchero leží ještě o pár set metrů výše než Cusco, což jsme při výšlapu od zastávky collectiva okamžitě pocítili. Hlavní archeologický areál s inckými terasami a zdmi nepatří k těm nejrozlehlejším a projdete ho za necelou hodinku. Nad terasami stojí koloniální kostel, který je postavený – jak už je v Peru tradicí – přímo na základech inckého paláce. Má být krásně vyzdobený, ale dovnitř jsme se nedostali, bohužel byl zavřený.

Chinchero

Také jsme tu nečekaně narazili na skupinku Čechů, kteří tu byli s cestovkou. Po delší době v Peru to byla docela nezvyklá změna slyšet česky mluvit i někoho jiného.

Z Chinchera jsme pak chytili poslední collectivo směrem do Cusca, kde jsme se opět vrátili do našeho známého Intro Hostelu. Byli jsme připraveni na další dobrodružství.

Tambomachay, Puma Pukara, Qenqo a Saqsaywaman

Tyto čtyři památky se nacházejí v kopcích přímo nad Cuscem a dají se pohodlně zvládnout v rámci jednoho dne. Strategicky jsme se nechali collectivem vyvézt k té nejvzdálenější z nich, k Tambomachay, a pak se postupně pěšky vraceli směrem k městu.

Tambomachay je v podstatě svatyně vody. Jde o precizní inckou stavbu s kanálky a malými vodopády, které dodnes fungují. Kromě samotné stavby a pár výhledů do okolí tu ale víc k vidění není, takže nám prohlídka nezabrala moc času.

Jen o pár set metrů dál (směrem ke Cuscu) leží Puka Pukara. Je to vojenská pevnost na vyvýšeném kopci, která sloužila ke střežení přístupu do hlavního města říše. Měli jsme štěstí a v areálu jsme byli v tu chvíli téměř sami.

Tambomachay Puma Pukara

K další zastávce, posvátnému místu Qenqo, jsme museli popojít asi čtyři kilometry po silnici. Qenqo je v podstatě velká skála protkaná přírodními tunely a uměle vytesanými chodbami. Uvnitř se nachází oltář, kde se podle legend prováděly rituály a kde mělo být po smrti uloženo tělo samotného vládce Pachacuteqa (údajně, samotná mumie se nikdy nenašla).

Poslední a největší v řadě byl Saqsaywaman. Do teď si nejsme jistí správnou výslovností v kečuánštině, ale pracovní název „Sexy Woman“ nám vydržel po celou dobu. Saqsaywaman je z těchto čtyř památek rozhodně nejrozsáhlejší a nejpůsobivější. Zatímco předchozí tři místa bychom označili spíše jako volitelná, tohle rozhodně doporučujeme nevynechat. Jde o obrovský komplex hradeb postavených z neuvěřitelně velkých kamenných bloků, které do sebe zapadají s úžasnou přesností. Celé to navíc korunuje fantastický výhled na Cusco, které odtud máte jako na dlani. Odcházeli jsme naprosto nadšení.

Saqsaywaman Saqsaywaman

Waqrapukara

Waqrapukara je incká pevnost, jejíž jméno v kečuánštině doslova znamená „rohatá pevnost“. Většina turistů na ni nenarazí – my jsme se o ní dozvěděli až na přednášce cestovatele Pavla Svobody. Protože jsme chtěli (tedy hlavně já) trochu opravdového dobrodružství bez davů, rozhodli jsme se ji navštívit po vlastní ose a se stanem.

Cesta začala v Cuscu, odkud jsme vyrazili autobusem společnosti Expreso El Zorro do vesnice Sangarará. Když nás po několika hodinách jízdy vyložili, okamžitě jsme vzbudili pozornost místní policie, která sídlí hned u zastávky autobusu. Dva cizinci s plnými krosnami se tu zjevně nezjevují každý den. Zeptali se nás kam jdeme, když jsme řekli že k Waqra Pukara, policistu to evidentně zaskočilo. Tvrdil, že cesta je nebezpečná a určitě se ztratíme. Naše ujištění, že máme offline mapy, ho moc neuklidnilo. Nakonec si od nás alespoň opsal telefonní čísla – doteď úplně netušíme, k čemu mu v horách bez signálu měly být, Přestože jsme si o tom dost přečetli, trochu nás tím vykolejil, tak jsme raději poslechli jeho radu a vzali si na první kilometry do kopce taxík.

Zpětně viděno to byla zbytečná panika. Cesta byla celkem přehledná a dobře značená. Alespoň jsme si ale ušetřili prvních pár kilometrů do kopce. Z místa, kde nás taxi vysadilo, nás čekalo ještě 8 kilometrů chůze nádhernou krajinou, kde jsme nepotkali ani živáčka. Samotná pevnost se před námi zjevila po necelých třech hodinách pochodu. Ten pohled je naprosto unikátní – pevnost trůní na vrcholu skály nad hlubokým kaňonem řeky Apurímac a její dvě skalní věže skutečně vypadají jako rohy. Uvnitř areálu jsme narazili jen na skupinku místních dětí, možná na školním výletě. Vstupné bylo dobrovolné, což je v celém Peru, kde se platí i za výhled z dálky, naprostý unikát.

Waqrapukara Waqrapukara

Dorazili jsme tam ale příliš brzy na to, abychom stavěli stan, a tak jsme se rozhodli pokračovat dál podél kaňonu. Stezka nabízí krásné výhledy, ale jakmile jsme začali klesat k vesničce Huayqui, zatáhlo se a vypadalo to na pořádnou bouřku. Bouřka v prudkém srázu není nic, o co byste stáli, takže jsme kopec dolů spíše seběhli. Udýchaní jsme dorazili na okraj vesnice a v rekordním čase postavili stan. Bouřka nás nakonec minula, ale my už jsme zůstali a v klidu tu přenocovali.

Druhý den nás čekal přesun do městečka Acomayo. Cesta po prašné silnici nebyla nic moc, takže jsme chtěli zkust stopnout první co pojede. První auto v našem směru se objevilo po hodině a půl. Místní farmář ochotně zastavil, udělal nám místo mezi pytli brambor na zadních sedadlech a naložil nás. Jel až do Acomaya, takže nás hodil přímo k autobusu. Cestou nám zasvěceně vysvětloval, co všechno na okolních polích roste. Taky nám prozradil, že se u Waqrapukary staví hotel. Pokud se opravdu dostaví, asi to tu už nebude tak liduprázdné a s dobrovolným vstupným.

Cesta zpět z Acomaya už proběhla hladce stejnou autobusovou linkou. Večer jsme se vrátili do Cusca unavení, zaprášení, ale nadšení. Waqrapukara byl pro nás zatím jeden z nejsilnějších zážitků v Peru.

Salkantay trek a Machu Picchu

Když jsme plánovali cestu do Peru, bylo nám jasné, že Machu Picchu nemůžeme vynechat. Sice se běžně davům vyhýbáme, ale vidět jeden z „novodobých divů světa“ na vlastní oči nám přišlo jako nutnost. Po všech těch inckých ruinách, které jsme už viděli, jsme byli trochu skeptičtí, jestli nás to ještě dokáže ohromit, ale vstupenky jsme měli koupené už z Česka, takže nebylo cesty zpět.

K Machu Picchu nevede silnice, dá se tam dostat několika způsoby:

  • vlakem: Nejpohodlnější a nejrychlejší z Ollantaytambba, ale taky nejdražší (od 60 USD za jednu cestu)
  • kombinací minibusu a chůze: Minibusem do stanice Hidroeléctrica a pak 10 km pěšky podél kolejí. Levnější (cca 15 USD), ale zdlouhavé a nepohodlné (6 hodin v minibusu po dost špatné cestě).
  • pěšky přes hory: Buď známější Inca Trail (drahý, s průvodcem, nutná rezervace měsíce předem), nebo Salkantay Trek, který se dá jít samostatně. Spát se dá buď ve stanu, nebo v ubytováních různé kategorie cestou. Od toho se taky odvíjí výsledná cena.

Pokud jste četli o našem dosavadním putovaní, musí vám být jasné, jakou možnost jsme zvolili. Pár dní před termínem vstupu jsme stáli v Cuscu s krosnami plnými jídla a stanem na startu Salkantay Treku.

Den 1: Laguna Humantay a stoupání k sedlu Salkantay

Cesta na start je trochu oříšek. Collectivo vás vyhodí v Mollepatě, odkud je to do Soraypampy (skutečný start treku) ještě 10 km do prudkého kopce. V dodávce jsme se ale seznámili s Australankou a Američanem, podělili se o taxi a ušetřili si tak nudný úsek po silnici.

Kolem poledne jsme začali stoupat k laguně Humantay. Je to sice zacházka, ale laguna s ledovcem v pozadí měla být krásná a navíc jsme mohli jít bez krosen - pod kopcem je (placená) úschovna. Lidí tu bylo mraky, ale ukázalo se, že většina z nich šla pouze k laguně a zpátky a na trek nepokračovala. Laguna byla pěkná, ale po lagunách, které jsme viděli i Huarázu, nám výhled až tak dechberoucí nepřišel. Po návratu k batohům jsme konečně vyrazili na samotný trek. Zatímco organizované skupiny spaly v luxusních kopulích (domech) v údolí, my jsme chtěli mít náskok. Utábořili jsme se jen pár set metrů pod sedlem Salkantay ve výšce kolem 4 400 m n. m.

Laguna Humantay Výhled od stanu na vrchol Salkantay

Den 2: Přes sedlo a do džungle

Ráno nás sice předešly skupiny, které vyrážely už ve čtyři, ale nám to nevadilo, neměli jsme důvod pospíchat. Po pár náročných hodinách jsme stanuli v sedle Salkantay (4 630 m n. m.). Bohužel se žádné výhledy na zasněžený vrchol nekonaly – byli jsme v hustém mraku a vidět bylo sotva na 50 metrů. Do toho bylo dost větrno a zima, takže čekat na zlepšení se nám nechtělo a tak jsme pokračovali na druhou stranu hor.

Poblíž sedla Salkantay Colcapampa

Následoval nekonečný sestup. Ten den jsme klesli o více než 1 000 výškových metrů do vesnice Colcapampa. S klesající výškou se sice oteplilo, ale objevili se krvelační komáři. Předcházet na úzkých cestičkách organizované skupiny deseti a více lidí bylo docela otravné, ale nakonec jsme našli kemp a unavení padli do stanu. Nohy nás bolely pěkně. Trek se sice dá jít i „nalehko“ s přespáním v ubytovnách, ale stan nám dával svobodu a šetřil rozpočet.

Den 3: Klesání, stoupání, klesání, stoupání... až na kávovou farmu

Další den pokračoval sestupem. Mapy.cz sice slibovaly cestu jen z kopce, ale realita byla jiná – neustálé „nahoru a dolů“ nás docela vyčerpávalo. Došli jsme do Lucmabamby, kde jsme měli vyjímečně i zarezervované ubytování - kávová farma i s prohlídkou vypadala hodně zajímavě a měla skvělé recenze, takže nám to přišlo líto minout. Hostitel Freddy nám ukázal celý proces od sběru bobulí přes sušení až po pražení. Na závěr nám uvařil tak silnou kávu, že jsme i přes únavu měli trochu problém usnout. Stálo to za to, i když to bylo trochu dražší ubytování, než bychom normálně vyhledávali.

Den 4: První pohled na Machu Picchu

Nakonec jsme ale byli rádi, že spíme pod střechou. V noci dost pršelo a déšt pokračoval i ráno. U snídaně jsme se všichni ubytovaní sešli bez motivace někam vycházet. Vycházet se nám moc nechtělo. Freddy nás uklidňoval, že v deset přestane, a měl pravdu.

Kávovník Llactapata a první pohled na Machu Picchu

Čekal nás výstup do sedla Llactapata. Cesta byla po dešti jedno velké bahniště, což část turistů vzdala a vzala si raději taxi do Santa Teresy. Díky tomu jsme ale byli na cestě skoro sami. My jsme se ale vyškrábali nahoru a odměna stála za to: svítilo sluníčko a na protějším kopci jsme poprvé spatřili Machu Picchu.

Na kopci jsme došli česko-slovenský pár, se kterým jsme si udělali zacházku do Santa Terezy (z Hidroelectrica jsme se svezli taxíkem), kde jsme večer i následující ráno strávili v termálních lázních Colcamayo. Na unavené nohy to bylo ideální.

Den 5: Cesta podél kolejí a Aquas Calientes

Po ranní návštěvě lázní jsme našli collectivo, které nás vzalo zpátky ze Santa Terezy k Hidroeléctrice. Odtud už zbývalo posledních 10 km pěšky podél kolejí do Aguas Calientes. Cesta vede pralesem po rovině, ale v horku a vlhku nám přišla nekonečná a trochu nudná. Občas projede vlak, ale jede hodně pomalu a je slyšet na kilometry daleko.

Lázně Santa Tereza Cesta podél kolejí do Aquas Calientes

Samotné Aguas Calientes (neboli Machu Picchu Pueblo) je město postavené čistě pro turisty. Zatímco mně přišlo ošklivé a neautentické, Magda si po dnech ve stanu užívala „západní“ standard ubytování s horkou sprchu a pohodlnou postelí.

Den 6: Machu Picchu

Vstupenky na Machu Picchu jsme měli rezerované na první slot v 7:00. Machu Picchu je na kopci na Aquas Calientes, kam se dá jít pěšky (ale je to 500 výškových metrů) nebo turistickým autobusem (ale je to pěkně drahé, 12 USD za jednu cestu). Vstávat ve 5 nebo dříve se nám nechtělo a zvolili jsme radši bus. Když jsme vylezli z ubytování, lilo jako z konve, takže jsme byli rádi, že nemusíme šlapat do rozbahněného kopce. Báli jsme se, že toho z Machu Picchu moc neuvidíme.

Jenže když jsme prošli branou, stal se zázrak. Déšť postupně ustával a Machu Picchu se tak před námi postupně vynořovalo z mlhy. To bylo snad nakonec ještě působivější, než kdyby bylo celou dobu slunečno.

Ranní pohled na zamlžené Machu Picchu Ranní pohled na zamlžené Machu Picchu

Měli jsme okruh spojený s výstupem na horu Huayna Picchu. Výšlap byl brutálně strmý, ale pohled na incké město shora byl nepopsatelný. Nakonec jsme si řekli, že i přes ty davy a vysokou cenu to za to rozhodně stálo. Strávili jsme nahoře čtyři hodiny a odcházeli naprosto ohromení.

Pohled na Machu Picchu z Huayna Picchu Machu Picchu a Huayna Picchu v pozadí

Dolů do Aquas Calientes jsme už sešli pěšky, platit znovu za bus už se nám nechtělo. Cestou jsme se ještě zastavili v muzeu pod kopcem, které je zahrnuto v ceně vstupenky na Machu Picchu (ale moc lidí ho asi nenavštěvuje, bylo skoro prázné). Je zajímavé, vysvětluje objev Machu Picchu a proč tu vlastně vůbec stálo.

Návrat

V Aquas Calientes jsme si vyzvedli zavazadla a vraceli se podél trati do Hidroelectrica. Zpátky do Cusca jsme jeli minibusem (za vlak se nám platit nechtělo), ale až druhý den - minibusy do Cusca odjíždějí většinou kolem druhé odpoledne a my nechtěli na Machu Picchu spěchat. Takže nás čekala ještě jedna noc v kempu ve stanu. Kemp Mandor cca v půlce cesty byl levný a klidný. Další den jsme došli k minibusu a následovala šestihodinová, dost drncavá cesta přes horské průsmyky zpět do Cusca. Byli jsme unavení, špinaví, ale spokojení.

Ausangate

Původně jsme měli v plánu si po Salkantay treku jen krátce odpočinout a pak vyrazit na čtyřdenní okruh kolem hory Ausangate. Měl to být jeden z vrcholů cesty – trasa vedoucí kolem ledovců a tyrkysových lagun. Jenže po návratu z Machu Picchu se dostavila únava a s ní i pochybnosti. Navíc se blížil začátek období dešťů a my se dozvěděli, že nejvyšší pasáže treku (přes 5 000 m n. m.) můžou být zasněžené. Na brodění se závějemi jsme neměli vybavení ani chuť. Po dlouhých úvahách jsme se tedy rozhodli pro „light“ variantu: vybrat si dvě nejzajímavější pasáže jako samostatné výlety.

Duhová hora Palcoyo

Duhovou horu jsme vidět chtěli, ale profláknutá Vinicunca nás moc nelákala. Je to druhé nejnavštěvovanější místo v Peru, což znamená davy lidí a vysoké vstupné. Ne zrovna úplně atributy, které vyhledáváme. Navíc všechny tour vyrážejí víceméně ve stejný čas, takže se tam všechny sejdou. Naštěstí jsme objevili alternativu – horu Palcoyo.

Zarezervovali jsme si tour u Machu Picchu Reservations a byli jsme spokojení. Jízda k hoře je sice dlouhá, ale cestou je zastávka na snídani a oběd. Od parkoviště je to jen příjemná procházka barevnou „marťanskou“ krajinou s výhledy na tři různé duhové hory a kamenný les. Po náročném týdnu nám pohodovější výlet přišel víc než vhod.

Duhová hora Palcoyo Duhová hora Palcoyo

Okruh 7 lagun

Jako druhou ochutnávku jsme zvolili okruh sedmi lagun, kterým Ausangate trek obvykle končí. Vydali jsme se místním autobusem do vesnice Tinki a odtud taxíkem do Pacchanty, kde jsou termální lázně. Koupel jsme si ale nechali až za odměnu na konec. Nahodili jsme krosny a vyrazili do kopce. Stan jsme postavili těsně před setměním u laguny Azulcocha ve výšce kolem 4300 m n. m. Bylo to naše nejvyšší nocování. V noci byla docela zima, ale naštěstí jsme si sbalili kvalitní spacáky do zimy.

Ráno nás čekala prohlídka lagun. Je jich tam rozhodně víc než sedm a každá má jiný odstín modré nebo zelené. Nechtěli jsme jít jen s davem, tak jsme si trasu protáhli až k sedlu a obešli horu i z druhé strany, kam organizované výpravy nechodí. Krásných výhledů je tam nepočítaně.

Okruh 7 lagun - naše nejvyšší přespání (4300 m n. m.) Okruh 7 lagun

Okruh 7 lagun Okruh 7 lagun

Už jsme se vraceli zpět do Pacchanty a v duchu se viděli v termálech, když se nebe zatáhlo a spustil se hustý liják, který se během chvíle změnil v kroupy. I přes všechny nepromokavé vrstvy jsme během chvilky promokli. K lázním jsme doslova doběhli, ale na koupání jsme v tomhle nečase neměli ani pomyšlení. Schovali jsme se pod střechu, kde nám jeden z místních nabídl odvoz do Tinki. Rádi jsme přijali. V Tinki jsme naštěstí moc dlouho nečekali a naskočili do autubusu do Cusca. Byli jsme rádi že sedíme (a oblečení schne), autobus byl ale opravdový courák, který stavěl úplně všude a cesta trvala asi 5 hodin. V autobuse jsme si zabookovali ubytování, od autobusu jsme si vzali Uber a po rychlé sprše jsme rádi zapadli do postele. Výlet to byl krásný, ale kvůli počasí na konci dost náročný.

V Cuscu po tomhle deštivém zážitku měli už jen poslední den. Prošli jsme si trhy a večer si za odměnu za prožitá utrpení dali pizzu. Počasí už nám dávalo jasně najevo, že se máme balit – pršelo celé hodiny a deštivá sezóna se hlásila o slovo v plné síle. Slyšeli jsme, že podobné počasí může trvat dalších několik měsíců. Protože už jsme zimy a vysokých hor měli plné zuby, rozhodli jsme se pro radikální změnu. Naše další kroky povedou do amazonského pralesa!

Praktické informace (ceny 2025)

  • Vstupenky: Na většinu památek v okolí Cusca potřebujete Boleto Turístico Cusco (BTC). Individuální lístky na jednotlivá místa se neprodávají – bez BTC se tedy zkrátka nikam nepodíváte. Existuje varianta na 10 dní, zahrnující všechny okruhy a památky (16 míst) - za 130 PEN (cca 780 Kč) a pak varianta na 2 dny, zahrnující vždy jen jeden okruh/oblast - za 70 PEN (cca 420 Kč).
  • Vstupenky na Machu Picchu:
    • Není zahrnuto v BTC (pochopitelně 😉).
    • Cena je vysoká, pro cizince 200 PEN (cca 1200 Kč) na osobu - záleží na vybraném okruhu. Pro cizince je to násobně dražší než pro místní, s tím se smiřte.
    • Vstupenky je (alespoň v hlavní sezóně) třeba rezervovat online několik měsíců dopředu. Pokud už nejsou na vybraný termín k dispozici, není všechno ztraceno, v Aquas Calientes se dá osobně omezený počet lístků koupit na následující den. Ve vedlejší sezóně to prý nebyl problém. V hlavní sezóně počítejte s tím, že bude třeba od brzkého rána stát frontu před kanceláří, kde se prodávají lístky a snad budete mít štěstí.
    • Kromě vstupenek je drahá i doprava: ceny vlaku začínají na 60 USD (cca 1500 Kč) za jednu cestu, minibus je levnější za cca 15 USD (cca 300 Kč) - zato delší a nepohodlnější. Autobusy mezi Aquas Calientes a branami Machu Picchu stojí 12 USD (cca 240 Kč) za jednu cestu.
  • Inca trail: Pokud chcete jít třídenní Inca Trail k Machu Picchu, je třeba rezervovat až půl roku dopředu a počítejte, že cena začíná zhruba na 600 USD (cca 15000 Kč) za osobu.

Pokračování - Puerto Maldonado, Puno