Naše dlouhá cesta: 3. Huaraz, Peru

Huaráz

Do Huarázu jsme přijeli kolem šesté ráno. Při cestě busem jsme oba dokázali trochu usnout (Magdě nedělá problém spát za jízdy, Martinovi o dost víc a tak spal jen po kratších chvilkách - ostré zatáčky po cestě ho budily). Po vystoupení jsme oba byli trochu mimo, jak to tak po celonoční cestě bývá. V autobusové stanici jsme se najedli a pak se vypravili přes celý Huaráz k našemu ubytování - necelé 2 kilometry, ale tahání naší velké tašky na kolečkách na nerovném povrchu z toho udělalo nelehký úkol.

Huaráz není zdaleka tolik turistický a upravený jako části Limy, kde jsme se pohybovali. Domy jsou rozestavěné, ulice špinavé, chodníky s dírami. Na okrajích chodníků sedají místní ženy v barevných oblecích s klobouky a prodávají cokoliv, co si dovedete představif - ovoce, pečivo, kuřata, teplé jídlo, oblečení… Takhle ráno jsme odolali nákupům a jen došli k našemu ubytování.

Ubytování, které jsme si vybrali, bylo velmi levné a jednoduché, zato se snídaní. Provozovala ho starší Peruánka, která neuměla ani slovo anglicky a i španělštinu jsme poznávali jen s obtížemi. Přesto ale byla velmi milá a hned po příchodu nám dala snídani, kterou jsme oficiálně měli mít až další den ráno. A následně jsme rovnou dostali pokoj, přestože check-in měl být až odpoledne. Pokoj byl malý, ale dostatečný. Ve sprše nás trochu zarazila sprchová hlavice, do které vedly elektrické dráty omotané jen izolačkou. Moc bezpečně to nevypadalo, trochu jsem z toho měl strach, ale nic se nestalo a teplá voda tekla.

První den jsme toho v Huarázu moc neudělali. Po výjezdu od hladiny moře do 3500 m.n.m. nás trochu dostihla výšková nemoc, bolela nás hlava a žaludek. Část dne jsme dospávali a zbytek zjišťovali informace k výletům na další den - doufali jsme, že už budeme dost aklimatizovaní. Na náměstí jsou turistické informace iPeru, kde mluví anglicky a nesnaží se vám něco prodat jako jinde, to jsme ocenili.

Laguna Churup

Na druhý den v Huarázu jsme si vybrali výlet k Laguně Churup. Ta není moc daleko od Huarázu a jezdí tam místní levné collectivo (sdílená doprava, dodávka, která nemá jízdní řád, ale prostě jede až se naplní). Informaci, odkud jede a za kolik, jsme předtím dostali v turistických informacích.

Když jsme dojeli k parkovišti pod lagunou Churup, zaplatili jsme řidiči collectiva (40 PEN za oba, rovnou i za zpáteční cestu) a následně si museli u hlídače na začatku cesty ještě koupit lístek do národního parku Huascarán. Ten se prodává ve 3 variantách (1 denní za 30 PEN, 3 denní za 60 PEN a 30 denní za 150 PEN). Zvažovali jsme různé varianty, možná 3 denní + 3 denní, na Santa Cruz trek který jsme plánovali by měl stačit 3 denní. Ale hlídač nám řekl, že pokud chceme na Santa Cruz, potřebujeme 30 denní, takže jsme si ho oba koupili - a trochu přitom nadávali, že je to dost drahé.

Pak jsme konečně začali s výstupem k laguně Churup. Cestou jsou krásné výhledy, ale celkem rychle nám docházel dech. Aklimatizovaní jsme nebyli ještě zdaleka dost a udělali jsme rovnou několik chyb (příliš rychlé tempo s málo zastávkami, málo tekutin a skoro žádné jídlo), takže když nám chybělo ještě pár set výškových metrů, seriózně jsme zvažovali, že to vzdáme. Na pokračování jsme měli různé názory a nemohli jsme se na nich shodnout. Nakonec zvítězila možnost pokračovat, už to nemělo být daleko, ale to nejprudší část nás teprve čekala. Posledních 100 metrů je spíše lezení, s lany přidělanými ve skále na přidržování. Zpátky už to bylo horší než nahoru, takže jsme to po delší době dolezli. K laguně jsme se doplazili s vyplazeným jazykem po třech a půl hodinách. Je moc hezká, ale prvních 10 minut tam jsme se jen vydýchávali.

Cesta dolů byla také náročná, naštěstí jsme alespoň našli alternativní cestu, kde se nemusí lézt na lanech. Dolů to i přes únavu šlo naštěstí rychleji a za hodinu a půl (i se spoustou vynucených přestávek) jsme sešli dolů k parkovišti, kde už čekalo collectivo. Nasedli jsme a vydali se zpět do Huarázu. Když jsme tam dojeli, nebylo nám ani jednomu nejlíp. Došli jsme na ubytování, Magda si šla okamžitě lehnout a Martin na velmi pomalou procházku po okolí na zklidnění žaludku. Procházka (s Colou zakoupenou cestou) naštěstí pomohla. Ale i tak to bylo pro ten den zhruba všechno.

Další den v Huarázu jsme se rozhodli neplánovaně vyhlásit odpočinkovým dnem navíc a chodili jen po městě. Prošli jsme si tržnici, kde prodávají snad úplně všechno, mj. spoustu druhů ovoce, kterého jsme si trochu nakoupili. Zašli jsme na oběd do indické restaurace, kde měli i vegetariánské možnosti a k velké porci jídla za 18 PEN jsme dostali i skvělý džus. Dali jsme si zmrzlinu a kafe a celkově pojali den hodně odpočinkově. Naštěstí nám to pomohlo trochu se vzpamatovat.

Ledovec Pastoruri

Náš původní plán na další trek (Laguna 69) jsme zrevidovali, usoudili jsme, že po předchozí zkušenosti nebudeme riskovat výšlap s převýšením 800 metrů na 6 km. Místo toho jsme se rozhodli pro mírnější organizovaný výlet k ledovci Pastoruri, který je sice v 5100m.n.m., zato je k němu potřeba vyjít jen cca 2km s převýšením 200m. Organizovaný výlet se nám povedlo sehnat za 40 PEN na jednoho. Obecně nemáme moc rádi organizované tour, radši chodíme sami než ve skupinách, ale sem se nedalo po vlastní ose rozumně dostat.

Ráno v 8:00 jsme podle domluvy čekali na odvoz na výlet, ale nikde nikdo. Kontaktovali jsme agenturu WhatsAppem, nikdo neodpovídal. Když už jsme cca po 40 minutách ztráceli naději a mysleli si, že výlet odjel bez nás, konečně se někdo z agentury ozval a napsal nám, že v klidu, že výlet ještě nezačal a že nás vyzvednou v 9:00. Kolem deváté skutečně někdo dorazil a dovedl nás do dodávky, kde jsme seděli další půl hodinu do odjezdu. Tak jsme se naučili, že v Peru “začátek v 8:00” může klidně znamenat v 9:30.

Cesta k ledovci je poměrně dlouhá, od Huarázu je docela daleko a vzhledem ke stavu silnic to trvalo skoro 3 hodiny, než jsme tam dojeli. V dodávce byl i průvodce, který vysvětloval, čím projíždíme a co uvidíme, bohužel mluvil pouze španělsky (většina ostatních v dodávce byla překvapivě místních), takže z výkladu jsme moc neměli.

Ještě před dojezdem k ledovci je potřeba zaplatit další vstup, i když je součástí NP Huascarán, na který jsme měli vstupenku. Tohle nás v Peru štvalo, na spoustě míst se platí několikrát - v tomto případě komunita, ve které leží ledovec Pastoruri parkovou vstupenku neuznává a účtuje si vlastní poplatek 25 PEN za osobu (pro zahraničního návštěvníka, pro místní míň). Jasně, těch 150Kč nás jako turisty z bohaté Evropy nezabije, ale je to otravné. Potkali jsme se s podobným přístupem ještě na řadě dalších míst v Peru. Štvalo by nás to o něco méně, kdybychom za zaplacené vstupné viděli alespoň nějakou protihodnotu, alespoň záchod pro návštěvníky. Ale tak to není, je to čistě zdroj příjmu a za záchod (často ani ne moc čistý) pak stejně zaplatíte zvlášť. No, konec nadávací pauzy.

Před dojezdem k ledovci Pastoruri se projíždí zvláštní krajinou, zelenou travnatou pampou. Je to ve velké nadmořské výšce, přes 4000 m.n.m., ale přes den tam teplo. Stromy tam nerostou, jen nízké keře, kaktusy a zvláštní vysoká rostlina, Puje Rajmondova. Měli jsme cestou několik zastávek na focení a průvodce o ní mluvil. Název jsme chytili, popis moc ne, ale informace jsme si pak dohledali.

Konečně jsme se dostali k ledovci a po velmi pomalém výstupu 2 km došli až k němu. Dole nabízejí, že vás vyvezou na oslíku, ale to jsme odmítli, zas takové máčky nejsme. Na ledovec s jezerem a panoramatem okolních hor je krásný pohled. Smutné jsou historické fotky na informačních tabulích, ledovec se za poslední desítky let zmenšil na polovinu a za další desítky let pravděpodobně zmizí úplně. Při srovnání staré fotky a současného stavu ledovce by se globální oteplování popíralo těžko.

Po návrahu do Huarázu jsme udělali větší nákup zásob (kilo tvrdého sýra, housky, těstoviny, tuňák v konzervě). Další den jsme totiž vyráželi na 4 denní Santa Cruz trek, který je v pustině bez možnosti nákupu potravin. A rozhodně jsme nechtěli hladovět. Zabalili jsme si stan, spacáky a karimatky. A pak ve 4 ráno hodily plné krosny na záda, naše další zavazadlo uschovali v ubytování a vyrazili na výlet.

Santa Cruz trek

Cesta z Huarázu na začátek treku Santa Cruz trvá několik hodin a rozhodně to není žádná pohodlná jízda – vede totiž po příšerných cestách… které ale na oplátku nabízejí úchvatné výhledy.

První část je jednoduchá: stačí nastoupit do collectiva směr Yungay – oblíbená trasa, odjezdy jsou časté a jízdenka stojí jen 8 solů na osobu. Horší je to s druhou částí cesty: z Yungaye do Vaquerie už jezdí collectiva mnohem méně často a jsou dražší (30 PEN). Měli jsme informaci, že jeden odjezd by měl být v 8, což přibližně tak bylo, proto jsme na předchozí collectivo vstávali tak nechutně brzo. Pozdější odjezdy jsou podle zájmu, musíte počkat, až se dodávka zaplní. A to může chvíli trvat.

Když jsme v Yungay uviděli collectivo do Vaquerie, trochu se nám ulevilo – na střeše bylo už naloženo několik velkých krosen. Takže nejsme jediní blázni, co se sem vydali. Kromě nás jelo pár místních, kteří převáželi uvnitř v taškách živé kohouty – a těm se cestování ve stísněném prostoru tašek nelíbilo a dávali to hlasitě najevo.

Silnice (pokud se tak dá prašná cesta s obřími dírami označit) je dost strašná. Dodávka cestou stavěla na benzínce, kde se palivo dolévalo do nádrže z kýblu. Ale jakmile se auto začne škrábat do horských serpentin a před vámi se otevře panorama okolních majestátních hor – Huascarán, Huandoy a Pisco – rázem na poněkud pekelnou jízdu zapomenete.

Cestou míjíme i lagunu Llanganuco, ležící pod Huascaránem. Právě tady v roce 1970 tragicky zahynula česká horolezecká expedice, když ji zasypala lavina. Magda tvrdila, že zahlédla pamětní desku s českou vlajkou. Já jsem koukal na druhou stranu na lagunu, takže jsem neviděl nic.

Konečně dorážíme do Vaquerie, kde cesta končí. Kromě malého obchůdku s pár základními potravinami tu není vůbec nic. Spolu s námi vystupuje pár dalších lidí, kteří si nandávají krosny a bez řečí vyrážejí na trek. Vyrážíme taky.

Prvních 10 km je celkem pozvolných, ale naložená krosna na zádech je docela znát. Přecházíme přes louky, kde se pasou ovce a krávy. A postupně se zadýcháváme čím dál víc.

U kempu Paria po 10 km (kde většinou první den končí organizované tour) už zvažujeme, že bychom to pro dnešek zabalili, ale docházíme Océane, Švýcarku, která také vystoupila z našeho collectiva. Dáváme se do řeči, zjišťujeme, že je z Ženevy a pracuje jako paramedička (to se v horách mohlo hodit…). Chce dnes pokračovat ještě dál, o kempu o pár kilometrů dál a o pár stovek výš. Nechceme se dát zahambit (a naše zítřejší já nám za ušetřených pár výškových metrů poděkuje), tak pokračujeme taky. Cestou potkáváme ještě Peruánce Fernanda, který v Huarázu učí jógu. Poslední desítky výškových metrů jsou už opravdu křeč. Naše malé Společenstvo se nakonec rozhodne končit ve výšce 4150 m.n.m..

Stavíme stany, vaříme něco k jídlu (těstoviny s plechovkou tuňáka). Z potůčku dobíráme vodu, my máme filtr, Švýcarka dezinfekční tablety a Peruánec nabranou vodu rovnou pije a říká přitom, že je to určitě lepší než voda z kohoutku v Huarázu. Je pěkná zima a ještě do toho začíná pršet, takže velmi brzy zalézáme do spacáků.

Vstávání nám moc nejde, takže druhý den se probíráme poslední. Naši spolucestující už balí svoje stany. My si ještě uděláme snídani (kaši a čaj s kokou), moc nepospícháme. Domlouváme se, že se možná večer sejdeme v basecampu pod Alpamayo, pokud nám to půjde. Než se sbalíme, předběhne nás několik skupin z organizovaných tour – ale ti to mají jednodušší. Jdou nalehko, protože jejich věci vezou osli. My si všechno neseme na zádech.

Čeká nás výstup do nejvyššího bodu celého treku, sedla Punta Union ve výšce 4750 m.n.m. Cestou samozřejmě nadáváme, co byl tohle za pitomý nápad. Ale šlapeme statečně, takže okolo poledene tam dolezeme. Nahoře sněží, děláme si pár fotek a tak zase předbíháme něteré organizované tour, které nahoře vysedávají snad půl hodiny a fotí se ve všech možných pózách. Scházíme ke kempu Taullipampa. Sice jsme celkem unavení, ale je ještě docela brzy. Dáváme tedy jen kratší pauzu se svačinou a pokračujeme ke kempu pod Alpamayo.

Tady nás trochu zradily (jinak úžasně užitečné) mapy.cz. Podle nich to mělo být jen cca 200 výškových metrů. To ale rozhodně nebylo. Cesta vede z velké části podél vrstevnic, které zřejmě nejsou úplně přesné… Zkrátka museli jsme toho vystoupat o dost víc, než jsme počítali (a než by se nám líbilo) a k basecampu Alpamayo jsme došlu opět z posledních sil. Océane i Fernando tam byli o dost dřív a zvládli se vyjít podívat i k blízké laguně Arhuaycocha, my si jí necháváme na ráno. Údolí je hluboké, slunce zachází za hory brzy, takže opět je celkem rychle zima. Peruánec se šel vykoupat do blízkého potoka, který vytéká z ledovcové laguny, což obdivujeme, ale nepřidáváme se. My si uvaříme jídlo, postavíme stan a po chvilce povídání venku (ve všech vrstvách oblečení co máme) opět zalézáme do spacáku.

Další den už jdeme sami, druhá polovina našeho Společenstva se rozhodla trek dnešní 3. den dojít (což určitě z basecampu Alpamayo jde, zvlášť bez laguny Arhuaycocha - ale tam my ještě jít chceme). My to jdeme trochu víc na pohodu, ráno si vyjdeme na východ slunce k laguně (díky tomu, že slunce vychází za horami, je u ní východ slunce celkem pozdě). Od ní je také výhled na horu Artesonraju, známou z loga firmy Paramount. Teprve pak si dáme snídani, sbalíme a vycházíme. Čeká nás už jen sestup dolů. Ten víme, že jde rychleji, ale večer z něj budou více bolet nohy. Většina cesty je podél potoka, který občas tvoří pár jezer. Na jednom místě musíme brodit. Ujdeme přes 20km (800 metrů dolů) a večer končíme asi 5km (ale taky 600 výškových metrů) před koncem treku. Stan stavíme vedle cesty, trochu skrytý za kamením.

Poslední den už vůbec nepospícháme, spíme déle. V klidu si uděláme snídani, sbalíme a vyrážíme na poslední úsek. Sestup je docela prudký. místy je to jen úzká cestička uprostřed suťového pole. Proti nám šplhá pár jedinců, kteří jdou trek opačnou stranou. Vůbec jim to nezávidíme, vybrali si těžší variantu s větším převýšením. My před polednem docházíme na konec treku na kraji Cashapampy. U něj stojí collectivo, který nabízí, že nás odveze do Yunguy na collectivo do Huarázu. Máme podezření, že je to spíše taxík, ale došlo nás víc najednou a cena na jednoho (20 PEN) není špatná, takže jedeme. V Yunguy přestoupíme na collectivo do Huarázu. Těsíme se na oběd a na sprchu.

Oběd zařídíme hned po příjezdu do Huarázu, zapadneme do blízké cevicherie. A objednáme si denní menu, což tady znamená ceviche (typické latinskoamerické jídlo, syrová ryba marinovaná v citrónové šťávě, podávaná s cibulí) jako předkrm a rybu s maniokem jako hlavní jídlo. Je toho hodně, ale máme hlad, takže to zvládneme (i Magda 😉). Dostáváme k tomu ještě velkou sklenici skvělého ovocného džusu. Denní menu mimochodem v papírovém jídelníčku vůbec není, ale je napsané na tabuli v restauraci a místní nic jiného neobjednávají. Kdybychom si stejnou kombinaci jídel objednali z jídelníčku, stála by o dost víc, než 40 PEN (cca 280 Kč), co jsme celkově zaplatili.

Po obědě se vracíme do ubytování, kde máme uložené zavazadlo. Domácí s námi počítá, že přespíme ještě jednu noc, jak jsme se dopředu domluvili. Pokoj promptně dostaneme a můžeme se jít osprchovat, což je po 4 dnech fakt hodně příjemné. Posbíráme špinavé prádlo a odneseme ho do blízké prádelny, kde nám ho do druhého dne za 10 PEN (cca 60 Kč) vyperou - a dokonce ani vlněné oblečení nezničí.

Daší den pojmeme hodně relaxačně a večer odjíždíme nočním busem do Limy. Tentokrát jedeme výrazně levnějším busem společnosti Allinbus, stojí asi půlku než bus, kterým jsme jeli do Huarázu (108 PEN celkem, cca 660Kč) a přišel nám taky v pohodě. Neměl wifi a obrazovku s filmy, ale wifi stejně většinu cesty nefungovala a bez filmů jsme se obešli. V Limě pouze přestupujeme, zůstávat tam nechceme, takže po pár brzkých ranních hodinách čekání sedáme do autobusu znovu - tentokrát jen cca na 4 hodiny, na cestu do Paracasu.

Hodinu po odjezdu z Limy nám přijde e-mail, že si můžeme vyzvednout dokumenty ke korespondenční volbě - samozřejmě v Limě. Škoda, že nepřišel o trochu dřív, takhle víme, že nás čeká ještě jeden návrat do Limy. Ale o možnost hlasovat v korespondenční volbě jsme dost bojovali, nejdříve nás nechtěli zapsat do seznamu voličů, museli jsme úřednici na ambasádě zdůraznit, že bydliště v zahraničí nemáme povinnost dokládat a že zákon neříká, jak dlouho v zemi musíme být, aby to už byl “dlouhodobý pobyt”. Nechceme proto o možnost hlasovat přijít jen kvůli nevyzvednutým lístkům.

Pokračování příště…