Peru - Huaráz a NP Huascarán
Do Huarazu jsme dorazili kolem šesté ráno. Během cesty se nám sice podařilo na chvíli usnout, ale zatímco Magda spí za jízdy bez problému, Martina každá ostřejší zatáčka budí. Z autobusu jsme se vypotáceli oba tak trochu mimo. Z nádraží jsme to vzali rovnou přes celé město k našemu ubytování. Byly to sice necelé dva kilometry, ale tahat velkou tašku na kolečkách po rozbitých peruánských chodnících se ukázalo jako nelehký úkol.
Huaráz není zdaleka tolik turistický a upravený jako části Limy, kde jsme se pohybovali. Domy jsou rozestavěné, ulice špinavé, chodníky s dírami. Na každém rohu sedí místní ženy v pestrobarevných krojích s typickými klobouky a prodávají vše, co si jen dovedete představit: od čerstvého ovoce a pečiva až po kuřata nebo teplé jídlo přímo z hrnce. Takhle brzy ráno jsme ale nákupům odolali a soustředili se jen na to, abychom zdárně došli k cíli.
Naše ubytování bylo velmi prosté a levné, ale mělo své kouzlo. Provozovala ho starší paní, která neuměla ani slovo anglicky a i španělštinu jsme poznávali jen s obtížemi. Byla ale neuvěřitelně milá – hned po příchodu nám nachystala snídani (i když jsme na ni měli mít nárok až druhý den) a rovnou nás ubytovala, přestože do oficiálního check-inu zbývalo ještě několik hodin. Pokoj byl sice malý, ale na přespání stačil. Největším zážitkem byla sprcha: ze sprchové hlavice koukaly elektrické dráty omotané jen izolačkou. Moc bezpečně to nevypadalo, trochu jsem z toho měl strach, ale nic se nestalo a teplá voda tekla.
První den jsme toho v Huarazu příliš nestihli. Prudký výjezd od hladiny moře do 3 500 m n. m. nám dal dost zabrat – trochu nás bolela hlava a žaludek jsme měli jako na vodě. Část dne jsme dospávali a zbytek zjišťovali informace k výletům na další den - doufali jsme, že už budeme dost aklimatizovaní. Na náměstí jsou turistické informace iPeru, kde mluví anglicky a nesnaží se vám něco prodat jako jinde.
Laguna Churup
Pro náš druhý den v Huarazu jsme si vybrali výlet k laguně Churup. Leží kousek od města a jezdí tam levná místní collectiva (sdílené dodávky, které nemají jízdní řád a prostě vyrazí, až když se naplní). Přesné instrukce o tom, kde dodávku chytit a kolik má stát, nám řekli v infocentru. Cesta tam trvá zhruba hodinku.
Výstup k laguně byl sice lemován krásnými výhledy, ale dech nám docházel až nečekaně rychle. Aklimatizovaní jsme nebyli ještě zdaleka dost a udělali jsme rovnou několik chyb (příliš rychlé tempo s málo zastávkami, málo tekutin a skoro žádné jídlo), takže když nám chybělo ještě pár set výškových metrů, seriózně jsme zvažovali, že to vzdáme. Na pokračování jsme měli různé názory a nemohli jsme se na nich shodnout. Nakonec zvítězila možnost pokračovat, už to nemělo být daleko. To jsme ale nevěděli, že nejprudší část nás teprve čekala. Posledních 100 metrů je spíše lezení, s lany přidělanými ve skále na přidržování. Zpátky už to bylo horší než nahoru, takže jsme to po delší době dolezli. Po třech a půl hodinách jsme se s vyplazeným jazykem konečně „doplazili“ k hladině. Laguna je to nádherná, ale prvních deset minut jsme místo kochání jen lapali po dechu.
Cesta dolů byla díky únavě také náročná, ale naštěstí jsme alespoň našli alternativní trasu, která se vyhýbala lezení po lanech. I s vynucenými pauzami jsme byli za hodinu a půl zpátky u collectiva. V Huarazu nám ale oběma bylo dost bídně. Magda padla rovnou do postele a já se vydal na velmi pomalou procházku po okolí. Zakoupená Cola trochu pomohla uklidnil žaludek, ale pro ten den jsme byli definitivně vyřízení.
Další den jsme operativně vyhlásili jako odpočinkový. Jen jsme se toulali městem a prozkoumávali místní tržnici, kde seženete vše od exotického ovoce po náhradní díly na traktor. Zašli jsme na skvělý oběd do indické restaurace, kde měli i vegetariánské možnosti a k velké porci jídla za 18 PEN jsme dostali i skvělý džus. Pokračovali jsme zmrzlinou a kafem a celkově pojali den hodně odpočinkově. Naštěstí nám to pomohlo trochu se vzpamatovat.
Ledovec Pastoruri
Původní plán na drsný výšlap k Laguně 69 jsme po zkušenosti s Churupem raději přehodnotili. Nechtěli jsme riskovat další náročný výšlap s převýšením 800 metrů a zvolili jsme raději mírnější variantu: organizovaný výlet k ledovci Pastoruri. Ten se sice nachází v úctyhodných 5100 m n. m., ale od parkoviště k němu vede jen dvoukilometrová procházka s mírným stoupáním. Tour nás vyšla na 40 PEN na osobu. Obecně nemáme moc rádi organizované tour, radši chodíme sami než ve skupinách, ale sem se nedalo po vlastní ose rozumně dostat.
Ráno v 8:00 jsme vzorně čekali na odvoz, ale nikde nikdo. Kontaktovali jsme agenturu WhatsAppem, nikdo neodpovídal. Když už jsme po 40 minutách ztráceli naději a mysleli si, že výlet odjel bez nás, konečně se někdo ozval s tím, že se nic neděje a vyzvednou nás v devět. Kolem deváté skutečně někdo dorazil a dovedl nás do dodávky, kde jsme seděli další půl hodinu do odjezdu. Tak jsme se naučili, že v Peru „začátek v 8:00“ může klidně znamenat v 9:30.
Cesta k ledovci trvá skoro tři hodiny. Náš průvodce mluvil jen španělsky, takže jsme z výkladu moc neměli. Před cílem nás ale čekal další peruánský „bonus“. Přestože jsme měli platnou vstupenku do národního parku, místní komunita ji neuznává a vybírá si vlastních 25 PEN za osobu. Jasně, těch 150Kč nás jako turisty z bohaté Evropy nezabije, ale ten princip, kdy platíte několikrát za totéž je prostě otravný. Štvalo by nás to o něco méně, kdybychom za zaplacené vstupné viděli nějakou protihodnotu, třeba alespoň záchod v ceně. Ale tak to není, vstupné je čistě zdroj příjmu a za záchod (často ani ne moc čistý) pak stejně zaplatíte zvlášť.
Krajina kolem Pastoruri je ale fantastická – zelená travnatá pampa ve výškách nad 4 000 metrů. Rostou tu bizarní obří rostliny Puya Raimondii (Puja Rajmondova), které vypadají jako z jiného světa. Udělali jsme si u nich pár fotek a pak už se konečně vydali k ledovci.
Vystoupili jsme z dodávky skoro v 5000 metrech nad mořem a velmi pomalu došli ty 2 km až k němu. Místní sice nabízejí vývoz na oslících, ale to by nám hrdost nedovolila. Pohled na ledovec s ledovcovým jezerem je dechberoucí, ale i smutný. Tabule s historickými fotkami ukazují, že ledovec za posledních pár desítek let ztratil polovinu své rozlohy a brzy pravděpodobně zmizí úplně. Tady by se globální oteplování popíralo jen těžko.
Po návratu do Huarazu jsme udělali větší nákup zásob: kilo tvrdého sýra, housky, těstoviny, konzervy s tuňákem. Další den jsme totiž vyráželi na 4 denní Santa Cruz trek, který je v pustině bez možnosti nákupu potravin. Sbalili jsme stan, spacáky a ve čtyři ráno, s plnými krosnami, vyrazili na výlet.
Santa Cruz trek
Cesta z Huarázu na začátek treku Santa Cruz trvá několik hodin a je sama o sobě zážitkem, na který hned tak nezapomenete.
První fáze je snadná: collectiva do Yungay jsou častá a trasa vede po vyasfaltované silnici. Druhá část – z Yungay do Vaquerie – je už dobrodružnější. Když jsme dodávku ráno uviděli, trochu se nám ulevilo – na střeše bylo už naloženo několik velkých krosen. Takže nejsme jediní blázni, co se sem vydali. Kromě nás jelo pár místních, kteří převáželi uvnitř v taškách živé kohouty – a těm se cestování ve stísněném prostoru tašek nelíbilo a dávali to hlasitě najevo.
Silnice (pokud se tak dá prašná cesta s obřími dírami označit) je dost strašná. Dodávka cestou stavěla na benzínce, kde se palivo dolévalo do nádrže z kýblu. Ale jakmile se auto začne škrábat do horských serpentin a před vámi se otevře panorama okolních majestátních hor – Huascarán, Huandoy a Pisco – rázem na poněkud pekelnou jízdu zapomenete.
Míjeli jsme i lagunu Llanganuco, místo tragédie české expedice z roku 1970. Magda zahlédla pamětní desku s českou vlajkou, já se v tu chvíli zrovna kochal výhledem na opačnou stranu na lagunu, takže jsem neviděl nic. Ve Vaquerii, kde cesta končí, jsme si nahodili krosny a vyrazili.
U kempu Paria po 10 km (kde většinou první den končí organizované tour) už zvažujeme, že bychom to pro dnešek zabalili, ale docházíme Océane, Švýcarku, která také vystoupila z našeho collectiva. Dáváme se do řeči, zjišťujeme, že je z Ženevy a pracuje jako paramedička (to se v horách mohlo hodit…). Chce dnes pokračovat ještě ke kempu o pár kilometrů dál a pár stovek metrů výš. Nechceme se dát zahambit (a naše zítřejší já nám za ušetřených pár výškových metrů poděkuje), tak pokračujeme taky. Cestou potkáváme ještě Peruánce Fernanda, který v Huarázu učí jógu. Poslední desítky výškových metrů jsou už opravdu křeč. Naše malé „společenstvo“ se nakonec rozhodne končit ve výšce 4150 m.n.m..
Stavíme stany, vaříme něco k jídlu (těstoviny s tuňákem z plechovky). Z potůčku dobíráme vodu, my máme filtr, Švýcarka dezinfekční tablety a Peruánec nabranou vodu rovnou pije a říká přitom, že je to určitě lepší než voda z kohoutku v Huarázu. Je pěkná zima a ještě do toho začíná pršet, takže velmi brzy zalézáme do spacáků.
Vstávání nám moc nejde, takže druhý den se probíráme poslední. Naši spolucestující už balí svoje stany. My si ještě uděláme snídani (kaši a čaj s kokou), moc nepospícháme. Domlouváme se, že se možná večer sejdeme v basecampu pod Alpamayo, pokud nám to půjde. Než se sbalíme, předběhne nás několik skupin z organizovaných tour – ale ti to mají jednodušší. Jdou nalehko, protože jejich věci vezou osli. My si všechno neseme na zádech.
Čeká nás výstup do nejvyššího bodu celého treku, sedla Punta Union ve výšce 4750 m.n.m. Cestou samozřejmě nadáváme, co byl tohle za pitomý nápad. Ale šlapeme statečně, takže okolo poledne tam dolezeme. Nahoře sněží, děláme si pár fotek a tak zase předbíháme některé organizované tour, které nahoře vysedávají snad půl hodiny a fotí se ve všech možných pózách. Scházíme ke kempu Taullipampa. Sice jsme celkem unavení, ale je ještě docela brzy. Dáváme tedy jen kratší pauzu se svačinou a pokračujeme ke kempu pod Alpamayo.
Tady nás trochu zradily (jinak úžasně užitečné) mapy.cz. Podle nich to mělo být jen cca 200 výškových metrů. To ale rozhodně nebylo. Cesta vede z velké části podél vrstevnic, které zřejmě nejsou úplně přesné… Zkrátka museli jsme toho vystoupat o dost víc, než jsme počítali (a než by se nám líbilo) a k basecampu Alpamayo jsme došli opět z posledních sil. Océane i Fernando tam byli o dost dřív a zvládli se vyjít podívat i k blízké laguně Arhuaycocha, my si jí necháváme na ráno. Údolí je hluboké, slunce zachází za hory brzy, takže opět je celkem rychle zima. Peruánec se šel vykoupat do blízkého potoka, který vytéká z ledovcové laguny, což obdivujeme, ale nepřidáváme se. My si uvaříme jídlo, postavíme stan a po chvilce povídání venku (ve všech vrstvách oblečení co máme) opět zalézáme do spacáku.
Další den už jdeme sami, druhá polovina našeho Společenstva se rozhodla trek dnešní 3. den dojít (což určitě z basecampu Alpamayo jde, zvlášť bez laguny Arhuaycocha - ale tam my ještě jít chceme). My to jdeme trochu víc na pohodu, ráno si vyjdeme na východ slunce k laguně (díky tomu, že slunce vychází za horami, je u ní východ slunce celkem pozdě). Od ní je také výhled na horu Artesonraju, známou z loga firmy Paramount. Teprve pak si dáme snídani, sbalíme a vycházíme. Čeká nás už jen sestup dolů. Ten víme, že jde rychleji, ale večer z něj budou více bolet nohy. Většina cesty je podél potoka, který občas tvoří pár jezer. Na jednom místě musíme brodit. Ujdeme přes 20km (800 metrů dolů) a večer končíme asi 5km (ale taky 600 výškových metrů) před koncem treku. Stan stavíme vedle cesty, trochu skrytý za kamením.
Poslední den už vůbec nepospícháme, spíme déle. V klidu si uděláme snídani, sbalíme a vyrážíme na poslední úsek. Sestup je docela prudký, místy je to jen úzká cestička uprostřed suťového pole. Proti nám šplhá pár jedinců, kteří jdou trek opačnou stranou. Vůbec jim to nezávidíme, vybrali si těžší variantu s větším převýšením. My před polednem docházíme na konec treku na kraji Cashapampy. U něj stojí collectivo, který nabízí, že nás odveze do Yunguy na collectivo do Huarázu. Máme podezření, že je to spíše taxík, ale došlo nás víc najednou a cena na jednoho (20 PEN) není špatná, takže jedeme. V Yunguy přestoupíme na collectivo do Huarázu. Těsíme se na oběd a na sprchu.
Oběd zařídíme hned po příjezdu do Huarázu, zapadneme do blízké cevicherie. A objednáme si denní menu, což tady znamená ceviche (typické latinskoamerické jídlo, syrová ryba marinovaná v citrónové šťávě, podávaná s cibulí) jako předkrm a rybu s maniokem jako hlavní jídlo. Je toho hodně, ale máme hlad, takže to zvládneme (i Magda 😉). Dostáváme k tomu ještě velkou sklenici skvělého ovocného džusu. Denní menu mimochodem v papírovém jídelníčku vůbec není, ale je napsané na tabuli v restauraci a místní nic jiného neobjednávají. Kdybychom si stejnou kombinaci jídel objednali z jídelníčku, stála by o dost víc.
Po obědě se vracíme do ubytování, kde máme uložené zavazadlo. Domácí s námi počítá, že přespíme ještě jednu noc, jak jsme se dopředu domluvili. Pokoj promptně dostaneme a můžeme se jít osprchovat, což je po 4 dnech fakt hodně příjemné. Posbíráme špinavé prádlo a odneseme ho do blízké prádelny, kde nám ho do druhého dne za 10 PEN (cca 60 Kč) vyperou - a dokonce ani vlněné oblečení nezničí.
Daší den pojmeme hodně relaxačně a večer odjíždíme nočním busem do Limy. Tentokrát jedeme výrazně levnějším busem společnosti Allinbus, stojí asi půlku než bus, kterým jsme jeli do Huarázu (108 PEN celkem, cca 660Kč) a přišel nám taky v pohodě. Neměl wifi a obrazovku s filmy, ale wifi stejně většinu cesty nefungovala a bez filmů jsme se obešli. V Limě pouze přestupujeme, zůstávat tam nechceme, takže po pár brzkých ranních hodinách čekání sedáme do autobusu znovu - tentokrát jen cca na 4 hodiny, na cestu do Paracasu.
Praktické informace (ceny 2025)
- Turistické informace: Dobrý zdroj informací je iPeru na náměstí v Huarázu, alespoň někdo tam mluví anglicky. Nesnaží se vám něco prodat, je to státní agentura.
- Doprava na treky:
- Collectivo na Lagunu Churup odjíždělo z křižovatky ulic Av. Agustín Gamarra a Antonio Raimondi a stálo 20 PEN (cca 120 Kč) za osobu za zpáteční jízdenku.
- Collectivo na Santa Cruz trek: collectivo do Yunguy odjíždí z ulice Caraz a stálo 8 PEN (cca 50 Kč). Collectivo z Yunguy do Vaqueríe stálo 30 PEN (cca 180 Kč), jeden odjezd byl v 8:00, další odjezdy byly nejisté, podle zaplněnosti.
- Vstupné do NP Huascarán: Existuje ve třech variantách - jednodenní (30 PEN - 180 Kč), třídenní (60 PEN - 360 Kč) a měsíční (150 PEN - 900 Kč). Na Santa Cruz trek některým strážcům stačí 3 denní vstupenka, u nás to neprošlo a vyžadovali 30 denní. Některé komunity neuznávají parkovou vstupenku a požadují ještě další vstupné. To se týká ledovce Pastoruri, laguny Paron a treku Huayhuash, kde si po postavení stanu přijdou vybrat poplatek (nešli jsme, ale slyšeli jsme od dalších lidí).
- Kde se najíst: Levná možnost jídla je menu del día. Dá se najít ve většině restaurací kolem oběda a zahrnuje polévku, hlavní jídlo a pití, za ceny okolo 8–20 PEN (cca 48–120 Kč). V neděli menu del día obvykle nenabízejí.
- Noční autobusy: Noční autobusy jsou podle našich zkušeností většinou v pohodě, není třeba brát ty nejdražší (Cruz del Sur nebo Peru Hop). Většina společností nabízí přibližně to samé. Rozdíl může být v typu sedačky (cama - úplně sklopitelná až do ležení, semicama - částečně sklopitelná). Samozřejmě je dobré si přečíst recenze.