Puerto Maldonado

Když jsme plánovali cestu do Jižní Ameriky, bylo nám jasné, že Amazonii taky nechceme vynechat. Ta „pravá“ v Peru se sice rozkládá hlavně na severu u Iquitos, ale to nám úplně nepasovalo do itineráře. Naštěstí je tu jihovýchodní oblast kolem řeky Madre de Dios, která se nakonec vlévá do Amazonky. Je to divočina dostupná nočním autobusem přímo z Cusca, a přesně tam vedly naše další kroky.

Noční přejezd z Cusca s námi sice slušně drncal a silnice nebyla v nejlepším stavu, ale dalo se to přežít. Četli jsme sice hororové příběhy o tom, jak je tato trasa nebezpečná a že je nutné letět, ale realita byla mnohem klidnější. Ráno jsme se sice vypotáceli z busu trochu nevyspalí, ale vyšli jsme do tepla. Už ráno to bylo na tričko. Krása proti studenému Cuscu!

Autobusové nádraží leží pár kilometrů od centra, takže jsme začali shánět odvoz. Potkali jsme izraelskou dvojici a domluvili se, že si vezmeme taxi společně. My neradi smlouváme, ale ti dva byli profíci. Nad první nabídkou taxikáře se jen zasmáli a během chvilky ho ukecali na polovinu.

Naštěstí ubytování v Peru časy check-inu moc neřeší, ve většině případů nás nechali ubytovat hned ráno a stejně tomu bylo i tady. To bylo super, protože jsme mohli trochu dospat jízdu autobusem.

Odpoledne jsme vyrazili do ulic shánět výlet do pralesa. Tam bychom si bez průvodce rozhodně netroufli. Měli jsme tip, že nejlepší ceny seženeme přímo na místě, a potvrdilo se to. Ceny v agenturách byly výrazně nižší než ty, které nám dříve nabízeli přes WhatsApp nebo které měli na webu.

Moc jsme nechápali dost rozdílné kategorie cen, ale mapa to nakonec vysvětlila. Levnější ubytování jsou v okolí Puerto Maldonada, kam je rychlejší se dostat, ale zajímavostí a zvířat je méně. Dražší tour jezdí dále od civilizace, kde se toho dá vidět víc. I když se většinou snažíme chovat úsporně, tady jsme se nakonec rozhodli pro dražší tour se vzdálenějším ubytování (i s bazénem!) kam trvalo skoro 3 hodiny se dostat. Třídenní all-inclusive balíček (doprava, ubytování, jídlo i průvodce) nás vyšel na 200 USD na osobu. Byla to sice nejdražší položka našeho peruánského rozpočtu, ale nelitovali jsme.

Odjezd jsme měli druhý den ráno, takže zbytek dne jsme měli volný. Dostali jsme tip na restauraci poblíž našeho ubytování, takže jsme tam zašli na večeři. Byla nová, nebyla ani na mapách, ale měla spoustu místního jídla, ryby Paco (příbuzné pirani) a tradiční Juane - ochucenou rýži s masem pečenou v listu. Obří porce za pár korun. Na hotelu jsme večer ještě sbalili věci na několik dní v džungli, naše velké zavazadlo jsme nechali na hotelu.

Ryba Paco k večeři Cesta do džungle

Ráno nás dodávka dovezla k řece Tambopata, kde jsme přesedli na motorový člun. Cesta proti proudu k našemu ubytování trvala další hodinku. Jediná vada na kráse jízdy na lodi byli hledači zlata v korytě řeky. Jejich hlučná a čoudící čerpadla, kterými prosívají písek ze dna, značně kazila dojem nedotčené přírody.

Naše lodge byla skvělá – chatky rozptýlené v lese, společná jídelna a u ní ten slibovaný bazén. Hned po příjezdu se nás ujal průvodce, který stylově dorazil s papouškem.

Co jsme v džungli zažili:

  • Úvodní procházka: První setkání s opicemi, ale moc dalších zvířat ne. Průvodce pak ukazoval hlavně rostliny.
  • Vyhlídková věž: Výstup nad koruny stromů, odkud jsme v dálce pozorovali tukany.
  • Noční vyjížďka na lodi: Hledání kajmanů na řece – aneb pátrání po svítících očích ve tmě.
  • Parrot Clay Lick: Tohle byl vrchol. Brzy ráno papoušci přilétají olizovat slaný jíl na břehu (tzv. colpa). Ten řev stovek ptáků byl neskutečný! Cestou jsme navíc zahlédli tapíra a rodinku kapybar.
  • Kánoe na řece: Za nás nejslabší aktivita, na řece samotné není až tak moc vidět.
  • Noční prales: Viděli jsme ohnivé mravence, různobarevné žáby, obří pavouky a ještěrky. Naštěstí se jde s průvodcem ve skupině, sám bych se bál, kdybych věděl, co tu žije za potvory.
  • Canopy Walk: Procházka po lanových mostech vysoko v korunách stromů.

Průvodce s papouškem Výhled na prales

Kajman na řece Tapír

Papoušci v dálce Papoušci (přes dalekohled)

Noční procházka pralesem Canopy Walk

Suma sumárum, Amazonie byla skvělá, i když jsme možná viděli méně zvířat, než jsme doufali (je to přece jen divočina a záleží na sezóně a štěstí). Bylo příjemné pár dní odpočívat a nic neřešit, ani cestovatelskou logistiku a jídlo. Po měsíci a půl na cestě už jsme to potřebovali. Trochu jsme si odpočinuli, nabrali síly a vyrazili k dalšímu cíli: k jezeru Titicaca a městu Puno.

Puno, jezero Titicaca

Do Puna jsme zamířili přímo z horkého Puerto Maldonada. Koupit přímý lístek byl ale oříšek – velké společnosti nabízely jen spoje s nočním přestupem v Juliace, o které jsme slyšeli varování jako před nebezpečným a nehostinným místem. Nakonec jsme zvolili sice zdlouhavou, ale jistější variantu: jeli jsme zpátky do Cusca a odtud hned dál do Puna. Byla to nekonečná, asi osmnáctihodinová cesta s jedinou krátkou pauzou ráno při přestupu. Ke konci už jsem se v autobuse dost nudil a nevěděl, jak se zabavit, ale nakonec jsme zdárně dorazili do cíle.

V Punu jsme si naplánovali víc dní, než by bylo k pouhému průzkumu nutné. V sousední Bolívii, kam jsme měli namířeno, se totiž právě konaly volby. Ty předchozí provázely nepokoje a násilnosti, ke kterým bychom se neradi připletli. Takže jsme se rozhodli se raději zdržet v Peru a sledovat, jak se situace vyvine. Navíc jsme si potřebovali odpočinout, vyprat hromady oblečení a probrat fotky. První dva dny jsme tedy pojali vyloženě relaxačně. Oblečení jsme svěřili místní prádelně, kde nám ho za pár drobných vyprali i složili, a my se jen tak procházeli městem. Byla tu pěkná zima (v noci jen těsně nad nulou), ale náš hotel měl jako první v celém Peru topení, což byla naprosto skvělé.

Výhled na Puno

Teprve třetí den jsme vyrazili na hlavní atrakci v Punu – jezero Titicaca a ostrovy na něm. Nejblíže k městu leží slavné plovoucí ostrovy Uros, kam se jezdí na krátké otočky. My jsme ale chtěli dál, a tak jsme zvolili kombinovaný výlet s přespáním na vzdálenějším ostrově Amantaní. V infocentru iPeru nám tvrdili, že do přístavu jezdí lodě pro místní (collectivo lodě), ale po marném hledání jsme se nechali ukecat agenturou na loď, která se jako collectivo jen tvářila. Zaplatili jsme 120 PEN za oba (cesta tam i zpět) a s vírou, že cestu tam i zpátky máme zajištěnou, jsme vypluli.

První zastávkou byly ostrovy Uros. Přiznám se, že se nám to moc nelíbilo. Vidět, jak se na plovoucích rákosových ostrovech žije, bylo sice zajímavé, ale celkově je to jedna velká past na turisty. Místní obyvatelé nám okamžitě začali nabízet suvenýry z rákosu. Potom nás lákali do svých domů (další prodejní plocha) a nakonec se nás snažili dotlačit k placené plavbě na jejich „tradiční“ lodi. My jsme společně s pár Francouzi nátlak ustáli a odmítli. Chápeme, že život tam není lehký, ale tenhle agresivní nátlak, abychom si něco koupili, nám byl dost nepříjemný. Aspoň že jsem tam mohl (s povolením místního „náčelníka”) proletět s dronem a udělat pár pěkných záběrů z výšky.

Ostrov Uros s tradiční lodí Pohled na ostrovy Uros

K ostrovu Amantaní to byly další dvě hodiny plavby. Cestou nám někdo z posádky nabídl, že nám domluví ubytování u místních (homestay). Souhlasili jsme, i když cena byla trochu vyšší, než jsme očekávali. Alespoň jsme se ujistili, že dostaneme i jídlo a peníze zaplatíme přímo konkrétní rodině (četli jsme, že některé organizované zájezdy si vyberou peníze a pak místním nezaplatí).

V přístavu si nás vyzvedla stará paní Juanita a odvedla nás do svého skromného domku. K obědu nám připravila sušené brambory s grilovaným sýrem – Magda byla nadšená, že po měsících dostala grilovaný sýr. My jsme jí jako poděkování přivezli čerstvé ovoce, které je na ostrově vzácností. Odpoledne jsme vyšli na dva nejvyšší kopce, Pachamama a Pachatata. Celý ostrov je bez aut, panuje tu absolutní klid a výhledy na nekonečnou hladinu jezera připomínají spíš pohled na moře. Po dobré večeři jsme šli brzy spát – po západu slunce se tu stejně nedá nic moc jiného dělat.

Výhled z ostrova Amantaní Západ slunce na ostrově Amantaní

Ráno po snídani a další procházce jsme v poledne čekali v přístavu na naši loď. Ve 12:30 pořád nic, ale utěšovali jsme se „peruánskou dochvilností”. Po další chvíli už nám to ale nedalo a začali jsme se vyptávat kolem. V přístavu nám řekli, že naši loď tu dnes neviděli a už asi nepřijede. Na potvrzení o zaplacení jsme našli číslo, kam jsme zkusili zavolat. Žena na druhém konci nám začala tvrdit, že loď tam byla a my jsme přišli pozdě. Když jsme to odmítli, začala na nás křičet a zavěsila. Byli jsme regulérně uvízlí na ostrově.

Naštěstí jsme zjistili, že skutečná collectivo loď opravdu existuje. Nejezdí ale přímo do Puna, ale na poloostrov Capachica. Nechali jsme se tam převézt, odtud vzali taxík do nejbližšího městečka a pak dodávku do Puna. Stálo nás to sice o několik hodin času a 50 PEN navíc. Hlavně jsme ale byli pořádně vzteklí.

Druhý den jsme se chystali na přejezd do Bolívie (situace po volbách vypadala klidně). Místo ranního přímého busu do Copacobany (které provozuje několik společnosti, ale všechny jsou v brzkou ranní hodinu) jsme zvolili příjemnější variantu: collectivo do Yunguyo, pak taxík k hranici (Kasani) a odtud další odvoz do Copacabany. To odjíždí celý den a je tak ideální pro ty, kteří (jako my) ráno neradi brzy vstávají.

Před odjezdem jsme se ještě zastavili v kanceláři oné agentury. Byla zavřená. Šli jsme tedy do sousedního iPeru, kde to paní úřednici dost zaujalo. Statečně se za nás po telefonu hádala s několika lidmi a požádala nás, abychom vyplnili oficiální stížnost. Mysleli jsme si, že formulář skončí někde v koši, ale mýlili jsme se. O měsíc později nám přišel e-mail, že se naší stížností zabýval úřad pro ochranu spotřebitele (INDECOPI). Agenturu sice k vrácení peněz nedonutili, ale aspoň jsme měli dobrý pocit, že jsme jim trochu znepříjemnili život. Mimochodem, v recenzích agentury (a i jiných agentur) jsme našli podobné zkušenosti, není to ojedinělý případ. Naštěstí toto byla jediná nepříjemnost, kterou jsme za 2 měsíce v Peru zažili.

Pro nás to ale bylo pro tuto chvíli z Peru všechno. Dodávka nás hodila do Yunguyo, kde jsme se podělili o taxík k hranici se sympatickým švýcarským párem. Měli jsme poctivě připravený formulář 250, který by měl být potřeba ke vstupu do Bolívie, ale celníka to vůbec nezajímalo. Jen nám bez řečí bouchl razítko do pasu a my vykročili do další země.

Praktické informace (ceny 2025)

  • Výlet do pralesa: Výlet do pralesa stačí (alespoň mimo hlavní sezónu) domlouvat na místě. Agentur je spousta, většina bude mít volno a dostanete se na lepší cenu, než online.
  • Ubytování Amantaní: Cena za 1 noc v homestay na Amantaní byla 70&nbso;PEN (cca 420 Kč) za osobu a pokud víme, tak byla jednotná pro všechny ubytování tohoto typu. To zahrnuje i snídani, oběd a večeři.
  • Peru/Bolívie: Pokud máte čas buď na Puno (Peru) nebo Copacobanu (Bolívie), tak podle nás radši Copacabana.