Naše dlouhá cesta: 2. Lima, Peru
Do Peru jsme dorazili po 2 nočních letech, s přestupem v El Salvadoru. Na přestupu v Salvadoru jsem alespoň na letišti stihl ochutnat místní specialitu - papusas, tedy placky z kukuřičné mouky, plněné sýrem a podávané se zelím. No, nebylo to nejlepší jídlo mém v životě, ale možná jídlo na letišti nebylo zrovna reprezentativní.
Lima
V Limě jsme přistáli v půl čtvrté ráno. Naše vnitřní hodiny stejně byly naprosto rozhozené, takže nám to ani nepřišlo až tak divné.
Na letišti jsem měl dilema, jestli nahlásit dron celníkům (oficiálně by se to v Peru mělo + zaplatit nějaký vratný poplatek) - nakonec jsem to radši udělal, ale celník při pohledu na můj malý dron jen mávl rukou.
Ve čtyři ráno byla na letišti otevřená alespoň kavárna s pečivem, takže jsme si tam s kafem sedli a čekali na rozednění. Potmě se nám nikam nechtělo.
Po rozednění bylo venku pořád zataženo a nevlídno. Jak jsme se později dozvěděli, taková je Lima v zimě většinu času - říkají tomu, že Lima je pod břichem osla. Když se podíváte na oblohu, to břicho osla tam vidíte. Moc se nám z letiště ani nechtělo, nevypadalo to lákavě. Ale čekat tam dlouho taky nemělo smysl. A tak jsme se nakonec zvedli a vydali se do víru Limského rána - plného smogu, šedé oblohy a troubících aut. Zkrátka romantika po Peruánsku na uvítanou.
Z letiště v Limě jsme zvolili dopravu autobusem Airport Express, který jede přímo do čtvrti Miraflores – bezpečné a turistické části města, kde jsme byli ubytovaní. Jízdenka stojí 15 PEN (asi 90 Kč) na osobu a je to pohodlný a spolehlivý způsob, jak se dostat z letiště do centra.
Cesta autobusem vedla přes čtvrť Callao, která má pověst jedné z nejnebezpečnějších oblastí v celém Peru. I pohled z okna nám napověděl proč – mnoho domů bylo nedokončených, často bez oken, dveří nebo střechy. Žít tady určitě není žádný med.
Po příjezdu do Miraflores nás naštěstí čekala už jen krátká cesta k hostelu, kam jsme si zašli uložit zavazadla. I když je Miraflores považována za bezpečnou čtvrť a doporučuje se turistům, první den jsme se tu necítili úplně jistě. Možná za to mohla únava z dlouhého letu, možná kulturní šok – každopádně jsme se raději drželi hlavních ulic a po setmění už zůstali v hostelu.
Po krátkém odpočinku jsme se vydali sehnat jídlo. Unavení a s malou chutí ten den experimentovat jsme zavrhli nápad rovnou zkoušet místní speciality a skončili v unifikovaném Burger Kingu. Když se člověk chce vyhnout překvapení, jsou globalizované řetězce jistota.
Ten den nás čekaly ještě dva praktické úkoly: sehnat místní peníze a pořídit si místní SIM kartu. S místními penězi to šlo hladce – v hostelu nám doporučili nedalekou směnárnu, kde jsme po kontrole kurzu vyměnili několik set dolarů. (Později jsme už využívali hlavně bankomaty Banco de la Nación, které neúčtují poplatky.)
Větší výzvou byla koupě SIM karty. eSIM jsme sice mohli mít předem, ale místní SIM je výrazně levnější. Kvůli pokrytí a ceně jsem vybral operátora Claro a vyrazili jsme do jejich velké prodejny v Miraflores.
Uvnitř bylo asi 30 zaměstnanců, ale přesto jsme čekali víc než půl hodiny, než na nás přišla řada. Připravil jsem si několik klíčových frází ve španělštině, takže vysvětlení šlo dobře, ale samotný proces byl mnohem složitější, než bych čekal.
Museli jsme předložit pas (s tím jsme počítali), ale navíc jsem musel na papír otisknout prst místo podpisu – chtěl jsem přidat ještě tři křížky, ale nejspíš by to nepochopili. Poté mě poslali k jiné přepážce zaplatit 35 solů (cca 210 Kč), následovalo další čekání, než prodavačka ve skladu nějakou SIM kartu vůbec našla. A ani tím to neskončilo – na samotnou aktivaci jsme museli čekat znovu, tentokrát u další přepážky.
Celý proces trval skoro hodinu, a to šlo o běžnou věc, kterou řeší snad každý turista. O nějaké efektivitě se tu moc mluvit nedá. Při odchodu jsem se ještě dal do řeči s německým párem, kteří čekali dokonce déle než my. A nakonec jim místo předplacené karty aktivovali tarif. Doufali, že se jim ho časem podaří nějak zrušit…
Zmožení vším tím zařizováním a časovým posunem jsme se ještě před setměním vrátili do hostelu, zamkli se v pokoji a šli brzy spát. První den na jižní polokouli za námi.
Druhý den jsme se už cítili o poznání lépe. Spánek a snídaně v hostelu pomohly. S lepší náladou jsme vyrazili k infocentru, kde jsme se chtěli zúčastnit free walking tour. Je to pro nás osvědčený způsob, jak získat základní přehled o městě, zjistit tipy od místních a dozvědět se, kam má smysl jít… a kam se radši vůbec nevydávat. Za samotnou prohlídku se předem neplatí – na konci průvodci dáte částku podle toho, jak moc pro vás byla tour přínosná.
Prohlídka nám pomohla pochopit, jak Lima funguje. Průvodkyně nám ukázala, jak používat veřejnou dopravu (což v tomhle městě není úplně nejjednodušší), a společně jsme se přesunuli do historického centra. Ochutnali jsme místní verzi churros (plněné čokoládou) a dostali pár místních tipů. Tour zakončila bezplatná ochutnávka pisca, místní pálenky z hroznů, v jedné z místních restaurací. To jsme samozřejmě neodmítli.
Po skončení jsme spolu s několika dalšími účastníky zašli na oběd. Tady jsme ale trochu naletěli – restaurace byla podle cen zjevně zaměřená na turisty. Oběd nás vyšel na 95 PEN (asi 600 Kč), což je na místní poměry opravdu dost. Poučení pro příště: nejdřív zkontolovat ceny a pak teprve sednout ke stolu.
Večer jsme se vrátili zpět do Miraflores a tentokrát už jsme se cítili o něco jistěji. Dokonce jsme se po setmění odvážili ven a zašli si koupit večeři do místní panaderíe – dali jsme si teplé empanadas plněné masem a sýrem.
Třetí den už jsme se v Limě cítili mnohem jistěji. Možná tomu pomohlo i to, že se konečně ukázalo sluníčko – město působilo hned přívětivěji.
Vydali jsme se na procházku po pobřežních parcích, které se táhnou po útesech nad oceánem. V Parque el Libro nás potěšila lavička Václava Havla – milé překvapení takhle daleko od domova. U Parku lásky, Parque del Amor mě asi nejvíc zaujal plot kompletně obsypaný zámečky zamilovaných. Říkal jsem si, že by to byla práce pro Janka Rubeše. O kousek dál je park Maria Reiche (v té době jsme ještě nevěděli, kdo to byl), kde jsou z květin vysázeny obrazce známé z Nascy. Při celkem slušném počasí to byla příjemná procházka.
Poté jsme zamířili k pyramidě Huaca Pucllana – archeologickému nalezišti přímo uprostřed městské zástavby. Chvilku jsme přemýšleli, jestli se vůbec vyplatí platit vstupné, když je část pyramidy vidět i zvenku. Ale rozhodně to stálo za to. Tato více než 2000 let stará stavba z nepálených cihel je překvapivě zachovalá a výhled z teras je úchvatný. Je to zajímavý kontrast k moderním budovám okolo.
Poučeni z předchozího dne jsme tentokrát výběr restaurace na oběd nepodcenili. Našli jsme skvělý podnik jménem Casa Pacha, kousek od pyramidy. Velká porce jídla i s pitím pro oba nás celkem vyšla na 28 PEN (asi 170 Kč). O dost příjemnější cena než minulý den. Restaurace s podobnými cenami jsme pak vyhledávali po zbytek našeho pobytu v Peru - a většinou se nám to podařilo.
Večer nás čekal přesun do Huarázu, takže jsme si přes den nakoupili něco malého k jídlu do autobusu a pak si v hostelu vyzvedli zavazadla. Naštěstí nám je tam přes den nechali bez problémů uložené – jak jsme později zjistili, tohle je v Peru běžná (a velmi užitečná) služba.
K autobusovému terminálu jsme se nechali odvést Uberem, což byl tak trochu bonusový zážitek na rozloučenou. Doprava na hlavních tazích v Limě je naprosté šílenství. Pruhy existují spíš jen symbolicky – jede se tam, kde je místo, klakson se používá víc než blinkr a kolony snad nikdy nekončí. Řídit v Limě bych opravdu nechtěl, neměl bych na to nervy.
Na cestu do Huarázu jsme si vybrali autobus společnosti Cruz del Sur. Cena byla sice vyšší, než bychom si ideálně představovali – 110 PEN (asi 660 Kč) za osobu – ale autobus byl pohodlný, čistý a sedačky šly sklopit téměř do lehu. Pro naši první noční jízdu v Peru jsme se raději drželi „bezpečnější“ volby, než abychom hned zkoušeli co nejlevnější dopravce.