Naše dlouhá cesta: 1. Toronto, Kanada
V Torontu jsme měli jen dvoudenní zastávku, která začala trochu komplikovaně. Původně jsme tam měli přiletět 20. srpna, přímým letem z Prahy. Jenže… těsně před naším odletem, palubní personál Air Canada vyhlásil stávku. A i když jsme do poslední chvíle doufali, že náš let nakonec poletí, večer před odletem nám přišel mail, že náš let je zrušen. Skvělý začátek! Takže jsme pondělí a úterý strávili snahou dovolat se na infolinku Air Canada a domoci se přebookování letu. Čekací tón z infolinky Air Canada už pravděpodobně nikdy nedostaneme z hlavy… Nakonec se nám v úterý odpoledne povedlo dovolat (narozdíl od spousty jiných nešťastníků, jak jsme si dodatečně přečetli). Jediný možný let do konce týdne byl hned ve středu ráno - ale z Mnichova.
Naštěstí rodiče byli ochotní nás do Mnichova dovézt, takže ve středu ve 2 ráno jsme odjížděli z domova, v 9 jsme odlétali z Mnichova. Namísto příjemného přímého letu nás čekal přestup v Charlotte, USA. Tam nás přivítala dlouhá fronta na hraniční kontrolu. Když jsme se dostali na řadu a řekli úřednici, že v USA se nechystáme zdržovat, ale jen tranferujeme, okamžitě ztratila zájem a nechala nás projít. Úžasně užitečné hodinové čekání ve frontě. Let do Toronta už byl naštěstí bez problému.
Průchod letištěm v Torontu byl výrazně rychlejší proces než transfer v USA, naštěstí mají automatické brány pro pasy s čipem, takže jsme nemuseli nikde čekat frontu na úředníka. Po příletu jsme toho měli dost, takže jsme si vzali Uber rovnou do ubytování. S taxikářem bylo příjemné povídání, zanadávali jsme si, co se to děje za jejich jižní hranicí a poptali se, jak to funguje v Kanadě. Ubytování bylo se self-checkinem, kód k pokoji jsme dostali předem ve zprávě, takže jsme si šli hned lehnout.
Druhý den jsme se našli kavárnu na snídani a vydali se metrem do centra (Union Station). Jenže ouha, metro kousek před Unionem zastavilo a dále nejelo, kvůli závadě na soupravě před námi. Naštěstí jsme zůstali stát na přestupní stanici, takže jsme dojeli s přestupem i tak.
Jedním z důvodů, proč se nám hodil stopover v Kanadě bylo, že jsme si tu objednali stan. Stan od kanadské firmy Duston, který se staví pomocí trekových holí, váží pod 1 kg a na který jsme četli samé dobré recenze. V Česku se sice také dá koupit, ale za skoro dvojnásobnou cenu, což už bylo více, než bych byl za stan ochotný dát. A tak jsme využili zastávky v Kanadě, abychom si ho koupili za lepší cenu. Naše první kroky v centru Toronta tedy vedly do místa, kam jsme si ho nechali doručit (Penguin PickUp, něco jako česká Zásilkovna). To klaplo lépe, než jsem čekal, když jsem stan z Česka před pár týdny objednával.
Dále jsme si prohlédli downtown Toronta, radnici, nahlédli do Hockey Hall of Fame (s vystaveným dresem Davida Pastrňáka), poseděli u jezera Ontario a dali si oběd v podzemní nákupní galerii PATH.
Odpoledne nás čekal odjezd autobusem k Niagarským vodopádům. Autobus (Megabus) jel tedy o dost déle než rezervační web uváděl, ale dostali jsme se tam.
Niagáry jsou vskutku impozantní, hlavně Horseshoe Fall of Canada. American fall je také pěkný, ale proti tomu kanadskému vypadá je to takový slabší odvar. Přeskočili jsme turistické atrakce, kterých je v okolí hodně (i když projížďku lodí přímo pod vodopády jsme dost zvažovali) i přechod mostu na Americkou stranu (jedno čekání na hranici USA předchozí den nám stačilo). Ale i tak jsme si výhled dost užili, zejména když jej na konci završila duha, která se nad vodopádem objevila.
Vrátili jsme se do Toronta předposledním busem kolem jedenácté večer a následně se metrem vrátili k našemu ubytování. A tady nastal trochu nepříjemný zádrhel: vstupní kód ke dveřím domu fungoval bez problému, ale kód k našemu pokoji už ne. Proč jsme si toho nevšimli už předchozí den, netušíme – možná byly dveře otevřené, nebo jsme byli příliš unavení, kdo ví. Každopádně, naše (stále zoufalejší) pokusy kontaktovat hostitele vycházely naprázdno. Už jsme začínali vážně zvažovat, že strávíme noc v chodbě zabalení v dekách, když tu se po 40 minutách hostitel ozval, omluvil se a poslal nám záložní kód. Ten naštěstí fungoval, dostali jsme se do pokoje a šli si rovnou lehnout.
Náš druhý (a poslední) den v Torontu jsme se rozhodli podniknout výlet na ostrovy v jezeře Ontario. Metrem jsme tedy vyrazili do centra, to se opět zaseklo. Tentokrát už jsem ztratil trpělivost a po vylezení z metra zavolal rovnou Uber. Nechápu jak se dá něco tak nespolehlivého používat, pokud třeba někam spěcháte…
Uložili jsme zavazadlo do úschovny u nádraží a došli na nábřeží, odkud jezdily veřejné trajekty na ostrovy. Ovšem trefili jsme zrovna více než hodinovou pauzu, kdy žádný trajekt nejel. Neměli jsme úplně moc času, odpoledne jsme museli být na letišti, takže jsme to chtěli vzdát, ale naštěstí jsme hned vedle narazili na Water Taxi, které se nám původně zdálo moc drahé, ale zjistili jsme, že to není až tak hrozné (ano, trochu dražší na cestu tam, ale na cestu zpátky lze zdarma využít veřejný trajekt). Takže na ostrovy jsme se nakonec dostali. Z ostrovů je na Toronto impozantní pohled.
Ostrovy se nám zdály jako relaxační zóna pro celé Toronto. Byla tam sposta lidí posedávajících na trávě v parcích. Naštěstí pláž, kam jsme chtěli jít, byla skoro prázdná. Alespoň na chvíli jsme vlezli do vody a stihli jsme se tak i vykoupat v jezeru Ontario. Po vykoupání a oschnutí jsme se vrátili trajektem do centra Toronta, vyzvedli si zavazadlo z úschovy a zamířili vlakem UP na letiště. Vlak se nám zdál trochu drahý, ale ušetřil nám spoustu času, takže jsme nic komplikovanějšího nevymýšleli.
Celkově se nám Toronto velmi líbilo, je velmi multikulturní, kuchyně všech přestavitelných druhů, s příjemnými lidmi, přizpůsobené pro pěší a čisté. Snad se do Kanady ještě někdy vrátíme.