Malajsie, Borneo a Singapur s krosnou na zádech

Kam a proč
Singapur
Borneo, Kota Kinabalu
Borneo, Sandakan
Kinabatangan
Semporna
Kuala Lumpur
Cameron Highlands
Johor Bahru a přejezd hranice do Singapuru
Singapur (znovu)
Za kolik
Shrnutí

Kam a proč

Chuť podívat se někam dál jsem měl už delší dobu, ale plány mi trochu překazil Covid a jeho omezení. Naštěstí tohle už je pryč, takže jsme začátkem roku začali přemýšlet o cestě do vzdálenějších končin. Od začátku bylo jasné, že jsme omezeni termínem – můžeme jet v červenci nebo v srpnu – což není pro spoustu zemí ideální období. Týdny ubíhaly, spousta jiných starostí k tomu. Ale nakonec jsme začátkem dubna měli seznam několika zemí a cílů v nich (Peru, Vietnam, Malajsie). Do Peru se nám nepodařilo najít rozumné letenky, zato se nám povedlo najít dobrý přímý let Berlín – Singapur, což možnosti trochu zúžilo. A preference rozumné civilizace, možností cestování hromadnou dopravou a nejistota ohledně počasí ve Vietnamu finálně rozhodla – poletíme do Singapuru a dále do Malajsie. Na začátku dubna (3 měsíce předem) jsme koupili letenky do Singapuru a začali se těšit.

Malajsie je bývalá britská kolonie, což má výhodu ve všeobecné znalosti angličtiny. Dalším používaným jazykem je malajština. Učinili jsme pokus naučit se alespoň základní fráze, ale vůbec jsme je nepotřebovali (snad kromě děkuji). Malajština (podobná indonéštině) používá stejné znaky a gramaticky je velmi jednoduchá (neskloňuje ani nečasuje), nicméně slova jsou pochopitelně naprosto nepodobná evropským jazykům.

Při čtení cestopisů o Malajsii[1][2][3] nás rovnou zaujalo Borneo. Fotky moře vypadaly krásně a prales se v Evropě taky jen tak nevidí. Měli jsme 3 týdny, což nám přišlo dost na Singapur, Borneo i kontinentální Malajsii. Podrobnější plán ukázal, že z Bornea stihneme jen část (stát Sabah) a v kontinentální Malajsii jen Cameron Highlands (a budeme muset vypustit park Taman Negara – ale pralesa si stejně užijeme dost už na Borneu). Při plánování jsme se také inspirovali plány organizovaných zájezdů cestovních kanceláří (je to dobrá inspirace, ale my si výlety radši plánujeme sami + zdálo se nám, že to zvládneme výrazně levněji). Náš finální itinerář zhruba byl:

1 den v Singapuru
2 dny v Kota Kinabalu – mořský park Tunku Abdul Rahman
3 dny v Sandakanu – rezervace Sepilok + Buddhistické chrámy ve městě + výlet na řeku Kinabatangan
4 dny v Semporně – špinavá díra, ale s krásnými ostrovy na potápění/šnorchlování
2 dny v Kuala Lumpuru
3 dny v Cameron Highlands
1 den v/poblíž Singapuru

V půlce května jsme kupovali letenky na místní přelety ze Singapuru do Kota Kinabalu, z Kota Kinabalu do Sandakanu a z Tawau do Kuala Lumpuru. Zbývající přesuny jsme se rozhodli řešit na místě autobusem. Ubytování jsme raději bookovali také cca měsíc dopředu přes Booking.com nebo Airbnb – červenec je hlavní sezóna v Malajsii, nechtěli jsme být zaskočeni na místě problémy se sháněním ubytování.

Po poradě s lékaři jsme se raději nechali očkovat proti vzteklině (3 dávky) a břišnímu tyfu. Část Bornea, kam jsme chtěli jet, je bohužel malarická oblast, takže nám bylo doporučeno užívat profylakticky antimalarika (během pobytu v malarické oblasti a několik dní před a po).

Balení bylo trochu komplikovanější, nechtěli jsme toho tahat moc, ani na nic zapomenout. Oba jsme se museli sbalit do 10 kg, zapsané zavazadlo jsme platit nechtěli (a tahat potom taky ne). Drželi jsme se dopručení sbalit kvůli vlhkosti hlavně lehké oblečení ze syntetiky, nic bavlněného (problém usušit).

No a 5. července 2023 ráno jsme nastupovali do letadla na letišti Berlín – Brandenburg.

Singapur

Po dvanáctihodinovém letu jsme přistáli v Singapuru. Byli jsme značně nevyspalí. Byť jsme si rovnou přeřídili hodinky v letadle, vnitřní hodiny se tak snadno nepřizpůsobily. S dopředu vyplněným digitálním příjezdovým formulářem jsme snadno prošli pasovou kontrolou do Singapuru (fast lane pro čipové pasy – mj. EU pasy) a vydali se prozkoumávat letiště – často hodnocené jako nejlepší na světě. No, možná v normální hodinu je, ale ve 5 ráno tam není téměř nic otevřeného. Potřebu jídla a kafe zahnal stánek (jeden z mála otevřených) s toasty s kayou (kokosovým džemem), kafe a vajíčka naměkko v kelímku. Poprvé jsme ochutnali kayu, byla super! Budova letiště má i umělý vodopád a deštný prales uvnitř (budova Jewel) – bohužel vodopád má také otevírací hodiny 10 – 22 a mimo ně voda nepadá. Ale prales jsme si prohlédli při čekání na východ slunce (okolo sedmé) a je opravdu celkem věrohodný, včetně vůně.

Na letišti jsme se pokusili sehnat SIM kartu operátora M1 za 14 S$, která měla mít i roaming v Malajsii. Bohužel tuhle kartu na letišti neseženete, i když obchody se SIM kartami tam jsou a nabízejí karty operátora M1, tak pouze drahé turistické balíčky, za násobné ceny. To jsme nechtěli, takže pro Singapur jsme si koupili eSIM s 1 GB dat prostřednictvím appky Nomad (za 4 $) a Malajskou kartu jsme se rozhodli řešit až v Malajsii.

Z letiště jsme jeli metrem (půvabně pojmenovaným SMRT – Singapore Mass Rapid Transport) do centra Singapuru, na Gardens by the Bay. V Singapuru lze platit jízdné ve veřejné dopravě platební kartou - přiložením na turniket u vchodu a východu, není třeba nic shánět. Hned po východu z klimatizovaného metra na nás zaútočilo místní klima – vedro, dusno, vlhko a déšť. Déšť naštěstí brzy přestal, ale dusné vlhko nás provázelo celý zbytek cesty.

Gardens by the Bay je park umělých stromů, železných konstrukcí postupně zarůstajících rostlinami. Přijeli jsme tam kolem 9, což byla celkem klika, protože jsme byli jedni z prvních a mohli jsme si zahrady projít bez lidí a bez front. Na jeden ze stromů se dá vylézt (Supertree Observatory), což nabízí pěkné výhledy na moře, na moderní kancelářskou čtvrť a na slavnou budovu hotelu Marina Bay Sands (ke Gardens by the Bay jsme se ještě vrátili večer posledního dne naší cesty a byly tam davy lidí, přijít brzy ráno byla nevědomky velká klika).

Od Gardens by the Bay jsme prošli pěšky kolem ArtScience muzea k moderní kancelářské čtvrti, kde jsme se najedli v jednom z místních hawker center. Hawker centrum je budova plná stolů a malých stánků, nabízejících všechny možné druhy jídla. Byl to jeden z tipů, kde se levně najíst v Singapuru.

Po jídle jsme byli celkem už dost unavení, takže jsme jen prošli kolem Merliona (sochy bílého lva, symbolu Singapuru) a směřovali do hotelu, kde jsme usnuli v podstatě okamžitě po check-inu. Spali jsme (s krátkou přestávkou na večeři) až do druhého dne. Bylo co dospávat.

Hotel měl malinký pokoj s postelí a mini koupelnu vedle. Vybírali jsme levnější, i tak byl ale nejdražší ve kterém jsme v Asii byli (cca 2000 Kč/pokoj/noc). Singapur je drahý, v Malajsii vyšlo ubytování cca na čtvrtinu. Poměrně časté jsou v Singapuru hotely/hostely, kde máte pouze kapsli na spaní, ty jsou o něco levnější – to se nám první noc nechtělo, báli jsme se hluku, chtěli jsme se po letu vyspat.

Druhý den ráno jsme vyrazili zpátky na letiště Singapur Changi na náš let do Kota Kinabalu.

Borneo, Kota Kinabalu

Let s Air Asia do KK byl přes oběd, proto jsme si objednali teplé jídlo do letadla (AirAsia má celkem ucházející a levné jídlo na palubě - jak jsme se dočetli v recenzích a můžeme potvrdit). Let měl trvat 2 hodiny, bohužel tomu tak nebylo – kvůli špatnému počasí jsme nemohli přistát a několik hodin jsme kroužili nad mořem u cílového letiště. Poté se pilot rozhodl pro přistání na náhradním letišti v Miri pro dotankování. Tam jsme další cca hodinku čekali a poté konečně přeletěli do Kota Kinabalu. Už za tmy, po krásných asi 7 hodinách.

Na letišti jsme sehnali SIM karty operátora Celcom (který měl mít nejlepší pokrytí na Borneu). Ani v krámku se SIM kartami na největším letišti na Borneu nešlo zaplatit kartou, takže nám došlo, jak to s platbou kartou další týdny asi bude vypadat.

Z letiště jsme zamířili rovnou do hotelu (taxi z aplikace Grab asi za 6 MYR - cca 28 Kč). Hotel byl trochu odlehlý, do centra jsme nešli, jen jsme zašli na jídlo do vedlejší čínské restaurace (rychlé nudle s krevetami – zatím nám nudle nevadily) a šli jsme spát.

Další den po probuzení jsme vyrazili na hotelovou snídani (kterou měl hotel jako jeden z mála). K našemu zklamání (máme rádi sladké snídaně) byly k snídani zase nudle, tentokrát s kuřecím. Žádný výběr. Nebyla to úplně naše představa snídaně, ukecali jsme to alespoň na vegetariánskou verzi – nudle bez masa. Nasytilo to, ale i tak to nebyla zrovna nejlepší snídaně našeho života.

Po snídani jsme se Grabem nechali odvézt na molo (Jesselton Point) v Kota Kinabalu, odkud vyrážejí lodě na mořský park Tunku Abdul Rahman. O parku jsme dopředu četli, ale organizace lodních výletů nás trochu překvapila. Všechny převozy loděmi si musíte vybrat rovnou na pokladně v budově za vstupem na molo. Rovnou vám přidělí loď a časy, kdy pro vás přijede a posune vás na další ostrov. Moje původní představa nechat se odvézt na jeden ostrov a pak podle chuti případně na další úplně nefungovala. Takže jsme se v rychlosti u pokladny rozhodli pro 2 ostrovy - Gaia a Manukan.

Ostrov Gaia je největší z ostrovů v parku a cesta na něj trvala rychlým člunem asi 15 minut. Člun na vlnách pěkně nadskakoval. Četli jsme o různých plážích na ostrově Gaia, ale vybrat jsme nedostali, odvezli nás na Padang Point - malou plážičku s molem a pár budovami. V návštěvní knize jsme našli, že den před námi tu byl jiný Čech - náš malý národ je prostě všude 😀. Na pláži byl klid, byla písčitá a pozvolná, takže jsme tam s koupáním vydrželi pár hodin. Měli jsme nápad přejít ostrov na protější stranu, kde je vychvalovaná pláž Police Beach - ale plán (od začátku blbý - přes 1 km džunglí v sandálech) vzal za své, potom co nám po několika krocích přes cestu přeběhla více než metrová ještěrka. Později jsme zjistili, že to byl varan skvrnitý a lidi (moc často) nežere, ale odvaha na pochod nás každopádně opustila. Takže jsme poslušně počkali na loď, která nás po pár hodinách převezla na další ostrov.

Ostrov Manukan byl úplně jiný, s mnohem více lidmi, několika restauracemi a turistickým zázemím. Uklidili jsme se na odlehlejší okraj pláže, koupali se v teplém moři a spokojeně odpočívali až do času odjezdu naší lodi. Odpoledne se z ostrova snažilo dostat opravdu hodně lidí, takže na molu byla pořádná fronta a museli jsme docela dlouho stát frontu na sluníčku. Naštěstí jsme se celkem pečlivě mazali, ale i tak nás (skoro) rovníkové sluníčko trochu připálilo.

Po návratu jsme si ještě na molu v Kota Kinabalu dali ovocné smoothie (mango/pitaya s kokosovým mlékem - mňam!), trochu prošli město a nakonec si dali rybu k večeři v Glam’ Fresh Seafood - doporučujeme - byl trochu problém s domluvou, ale ruce pomohly a dostali jsme fakt skvělou večeři za méně než 30 MYR (cca 140 Kč).

Po náročném dni na sluníčku jsme si rádi šli lehnout, vyspat se před naším půlhodinovým letem do Sandakanu (jen jsme doufali, že tentokrát bude opravdu půlhodinový). Měli jsme trochu výčitky, že raději nejedeme ekologičtěji autobusem, ale 12 hodin (celý den dovolené ztracený) proti půl hodině letu byla prostě jasná volba - zvlášt když cena byla v podstatě stejná.

Borneo, Sandakan

Let ráno naštěstí proběhl v pořádku a po necelé půlhodině jsme přistáli v Sandakanu. Na letišti jsme se rozmýšleli kam pokračovat - buď do města nebo do Labuk Bay Proboscis Monkey Sanctuary (rezervace kahau nosatých). Letiště je téměř uprostřed mezi těmito dvěma možnostmi. Nakonec jsme po čtení recenzí rozhodli, že Labuk Bay nepojedeme - je ze všech rezervací nejdražší a nechtěli jsme podporovat tento byznys (zdá se, že je to přivýdělek majitele vedlejší farmy palem olejných, který opice vyhnal z původních domovů a zavřel do rezervace). V Sandakanu jsme měli v plánu ještě další rezervace s opicemi, takže jsme se rozhodli tuto vynechat a pokračovat do města.

V Sandakanu jsme se nechali odvézt Grabem k buddhistickému chrámu Hong San Tze. Pro nás to byl jeden z prvních buddhistických chrámů, který jsme navštívili - obdivovali jsme přírodní motivy výzdoby (místo motivů utrpení u křesťanských chrámů). Na cestu do centra města jsme mávli na místní minibus. Nerozuměli jsme ani slovo, oni nám taky ne, ale jel správným směrem a naštěstí opravdu jel do centra města. V minibusu byl papír s tabulkou cen, kterou jsme nepochopili, ale při výstupu jsme řidiči dali 1 MYR za každého a vypadal spokojeně.

Na centru Sandakanu nám přišlo zajímavé, že jsou tu hned vedle sebe svatostánky snad všech náboženství - křesťanský (anglikánský) kostel, taoistický chrám i několik buddhistických chrámů a mešit. A nezdá se, že by tolik náboženství na jednom místě způsobovalo třenice. Lidé se smáli, u křesťanského kostela (St. Michael’s and All Angels Church) se fotily muslimky, zahalené až po obličej. Bílí turisté asi nejsou moc častí hosté a tak se s námi také potřebovali vyfotit.

Sandakan a řeka Kinabatangan, kam jsme dále směřovali, je bohužel malarická oblast, takže jsme před ním pro jistotu nasadili antimalarika, jak nám bylo doporučeno lékařem (1 prášek denně). Také jsme se dost mazali repelentem, což vyvolávalo pobavené úsměvy místních. Viděno zpětně byly obavy asi zbytečné, moc komárů jsme také nepotkali, ale nebyli jsme si jistí a nechtěli to nechávat náhodě.

Sandakan zažil také poměrně nepěkné události během II. světové války, takže spousta místních pamětihodností se točí kolem nich. Těm jsme se ale vyhnuli.

V Sandakanu jsme si vybrali ubytování ve vodní vesničce Sim-Sim na sever od centra. To je v podstatě strašná spoustu malých chatek na kůlech s můstky mezi nimi - chtěli jsme zkusit lokální bydlení, ne hotel, který vypadá všude stejně. Ubytování (přes AirBnb) bylo super, chatka byla pohodlná a čistá, s elektrikou i klimatizací v pokoji. Jediné co nás mrzelo bylo množství odpadků v moři. V ubytování byl leták vysvětlující, že odpady jsou tu hlavně kvůli mořským proudům, které je sem přinášejí. Bohužel to ale není celá pravda, často jsme viděli, že domorodci odpad hází do moře, popelnice a svoz odpadu je tu v podstatě neznámá věc. Malajsie patří mezi největší znečišťovatele oceánu a v méně turistických městech Bornea je to vidět. Později jsme se také dozvěděli, že i kdyby odpady sbírali, není je kam odvážet - na Malajském Borneu nemají místa pro zpracování odpadu a vozit je po moři jinam se nevyplatí.

Kromě environmentálního problému (a zápachu který způsobuje) je vodní vesnička moc pěkná a je v ní řada restaurací, převážně pro místní. V jedné z nich jsme si dali moc dobré mořské plody.

Další den v Sandakanu jsme měli v plánu 3 rezervace - Orangutan Sanctuary Sepilok, Bornean Sun Bear Conservation Centre a Rainforest Discovery Center. Všechny jsou v Sepiloku, kousek od sebe, ale cca 25 km od Sandakanu. Ráno jsme tam tedy přejeli Grabem, za cca 30 MYR (cca 140 Kč). Vstup do rezervace orangutanů je také za 30 MYR. Dorazili jsme tak, abychom stihli jejich krmení od 10:00.

Od vstupu se jde cca 500 metrů po dřevěných lávkách pralesem ke krmícímu místu. Orangutani jsou plaší a schovávají se v pralese, než se objeví muž s kyblíkem a vysype ovoce. O krmení se pak podělí orangutani a makakové (občas se pěkně poperou o šťavnatější kousek ovoce). Vidět orangutany v přirozeném prostředí je úžasný zážitek. Bohužel ve volné přírodě je jich velmi málo, jsou kriticky ohrožení. Orangutani potřebují velký životní prostor (který mizí kvůli nahrazování pralesa olejnými palmami) a pro výchovu potomků potřebují dlouho přežít, orangutaní mláďata jsou závislá na rodičovské péči několik prvních let svého života. Rezervace v Sepiloku se často stará o osiřelé nebo zraněné orangutany a tvoří ji poměrně velký kus pralesa, návštěvníkům je přístupná pouze malá část.

Bornean Sun Bear Centre je hned naproti vstupu k orangutanům. Vstup je za 50 MYR (cca 235 Kč). Tato rezervace se snaží chránit medvěda malajského - nejmenším z pralesních medvědů, který umí šplhat po stromech. Tyto medvídky někteří chovatelé chovají jako domácí mazlíčky - než vyrostou a stanou se nezvladatelnými. Pak se jich snaží zbavit. Rezervace se je snaží získat a zachránit. Nám se nejvíc líbil pohled na zívajícího medvěda ležícího na zbytku kmene stromu. Stezky pro návštěvníky jsou poměrně krátké, velká část je nepřístupná, záleží trochu na štěstí, kterému z medvědů se bude chtít ukázat návštěvníkům.

Rainforest Discovery Center je asi 1 km od obou rezervací. Vstup je pouze za 7 MYR (cca 30 Kč), ale prostor který můžete projít je ze všech rezervací největší. Jsou v něm různé mosty a věže v korunách stromů pralesa. Je slavný zejména kvůli pozorování ptáků. My jsme jich bohužel moc neviděli, bylo téměř poledne a zřejmě moc horko pro ptáky (i pro nás, když jsme lezli na věže). Ale to bylo hlavně naše špatné načasování, po ránu nebo při noční procházce toho asi může být vidět dost. Ale i přes den to moc pěkná procházka doprovázená zvuky pralesa.

Když jsme vyšli z této rezervace, došlo nám, že bychom mohli stihnout ještě druhé krmení orangutanů v 15:00. Jako správní Češi jsme si všimli, že na vstupence je pouze datum, ale už ne čas a lístek se nijak nezneplatňuje. Takže jsme se vrátili k orangutanům a šli se podívat na krmení ještě jednou (a udělat další stovky fotek). Tentokrát přišla i orangutaní matka s mládětem.

V rezervaci jsme zůstali téměř poslední. Cestou zpátky ke vstupu se z pralesa na cestu vynořil orangutan, kterého zřejmě zaujal můj foťák. Nejdřív jsem nadšeně fotil, ale brzy mě vyděsilo, jak moc blízko je. Orangutan má obrovskou sílu a může být nebezpečný (nápisy v rezervaci doporučují držet se alespoň několik metrů daleko). Naštěstí se nic nestalo, orangutan za námi šel kus cesty po lávkách a pak zmizel v pralese.

Z Sepilkoku jsme si vzali taxík zpátky (vzal nás jeden z taxikářů, co postávali před rezervací). Cestou jsme se ještě zastavili koupit lístky pro další den na autobusovém nádraží (taxikář nabízel, že nás odveze, ale to se nám nechtělo). Koupili jsme si lístek do Lahad Datu za 40 MYR (cca 180 Kč), ale plánovali jsme požádat řidiče o zastavení cca v půlce, u řeky Kinabatangan.

Kinabatangan

Ze Sandakanu jsme ráno odjeli autobusem do Lahad Datu. Autobus byl překvapivě velmi pohodlný, klimatizovaný a celkově přizpůsobený na dlouhou cestu. Autobus měl i stevarda, tomu jsme několikrát zdůraznili, že chceme vystoupit na Kopel Junction. Po zhruba 2 hodinách jízdy nám autobus skutečně zastavil u křižovatky Kopel, těsně před mostem přes řeku Kinabatangan. Sešli jsme po vedlejší silničce kolem místní školy do návštěvnického centra KOPEL.

KOPEL je místní iniciativa, která provozuje ekologický camp na řece Kinabatangan (Tungog Rainforest Eco Camp). Toto místo jsem si vyhlédl už doma a pobyt domlouval e-mailem dopředu. Nabízí několik programů pobytu v chatkách v pralese, my jsme si vybrali ten nejkratší - 1 noc v chatce + několik výletů v okolí kempu. Delší programy nabízí i prohlídky vzdálenějších míst, případně účast možnost pomoci s obnovou pralesa. Iniciativa se totiž snaží obnovovat prales v okolí řeky, často bohužel nahrazený farmami palmy olejné. Existují další možnosti ubytování u řeky, často luxusnější (toto jsou opravdu jen chatky, bez elektřiny), ale jsou čistě jen komerční.

Po check-inu v KOPELu za námi přišel náš průvodce Adam a vysvětlil nám co a jak. Čekala nás cesta po řece do eco-campu, několik procházek po okolí kempu a večerní a ranní projížďka na lodi. Spát jsme měli v chatce uprostřed pralesa. Čekali jsme, že budeme ve větší skupince, ale skupinku jsme tvořili jen my dva (v kempu jsme potkali ještě další skupinky, s jinými průvodci a také skupinu anglických studentů, kteří přijeli jako dobrovolníci na ekologické programy). Vyfasovali jsme gumovky, a záchranné vesty, nastoupili s Adamem do lodi a vyrazili po proudu řeky. Řeka Kinabatangan je úplně hnědá od bahna, které splavuje z celého svého dlouhého toku Borneem. Cesta do kempu lodí trvala slabých 10 minut. Od lodi je to ještě pár set metrů k chatkám, po cestičkách v pralese.

Hned po příjezdu jsme viděli opice na větvích stromů. A ohnutou značku ukazující ke kempu (podle našeho průvodce ohnutá pigmejskými slony). Batohy jsme si v kempu zavřeli do železné krabice, aby nám je něco neodneslo a nesežralo. Navečer jsme ještě vyrazili na řeku, kde jsme viděli různé druhy opic, ptáků kolem řeky a mládě krokodýla v řece (pořádného krokodýla jsme viděli až další den ráno). Za tmy jsme ještě měli noční procházku pralesem, což je docela intenzivní zážitek. Při návratu začalo strašně pršet, posledních 200 metrů k chatce jsme běželi, ale stejně doběhli kompletně mokří. V noci byla strašná bouřka, což v pralese v malé dřevěné chatce bez elektřiny a bez mobilního signálu nepůsobí úplně bezpečně.

Další den jsme hned při rozbřesku absolvovali další projížďku po řece, kde jsme už viděli i pořádného krokodýla (spadnout do řeky se nedoporučuje) a hejna opic přesouvající se podél řeky. Prales jsme viděli ještě jednou, za dne. Slony jsme bohužel neviděli (jen jejich bobky), ale i tak byl pohyb v pralese něco velmi neobvyklého pro středoevropana. Všudypřítomné vlhko a vedro je bohužel pro středoevropana taky docela intenzivní, naštěstí u chatek jsou sprchy.

Po procházce v pralese, kolem poledne, nás Adam odvezl lodí zpátky k návštěvnickému centru. Celkově byl pobyt v Tungog Rainforest Eco Campu velmi intenzivní a umožnilo nám to poznat prales zblízka. A náš průvodce byl velmi přátelský a milý. Vlastně všichni místní, které jsme poznali, byli milí.

Cestu z kempu jsme neměli moc naplánovanou. Měli jsme v úmyslu dostat se do Lahad Datu a pak do Semporny, s mlhavým plánem, že někoho stopnem. Náš průvodce Adam nás odvezl přes most (dokonce dvakrát, jednou jsme se museli vracet na recepci, kde jsme zapomněli pasy), kde bylo pár restaurací a celkově lepší místo na stopování. Řidiči se na nás smáli, ale prvních pár minut nezastavil nikdo. Po chvíli nám zastavila bílá dodávka (a na dotaz “Lahad Datu?” řidič kývl), ale jak nám brzy došlo, šlo o neoficiální místní minibus, cestou přistupovali a vystupovali místní. Dovezl nás až do Lahad Datu, ale nebylo to svezení zadarmo, stálo nás to 60 MYR (cca 280 Kč) na osobu, což je na místní poměry docela drahé. V Lahad Datu jsme si koupili lístek do Semporny za 30 MYR (cca 140 Kč) a čekali jsme na bus. Ten přijel, ale s velkým zpožděním (jak nám vysvětlili, jde o bus, který jede až z Kota Kinabalu, zhruba 16 hodin a tak jsou časy odjezdu opravdu jen orientační). Čekání jsme si ale zpříjemnili v klimatizované restauraci naproti autobusovému nádraží.

Do Semporny jsme dorazili až za tmy, ubytování jsme měli mimo centrum v malém hotýlku RTMS Guesthouse (četli jsme, že centrum města je ošklivá špinavá díra, což můžeme potvrdit – nebezpečné se nám ale nezdálo). Pokoje v hotýlku byly velmi jednoduché, ale strašně levné (pokoj cca 300 Kč/noc) a s velmi nápomocným hostitelem, který nám pomohl zajistit výlety na další dny a ráno nás odvezl k molu.

Semporna

V Semporně se téměř nic nedá dělat po vlastní ose, je třeba si zajistit celodenní výlety lodí na ostrovy. Ty jsou v podstatě 3 – ostrovy Mabul + Kapalai, Tun Sakaran Marine Park (vyhlídka Bohey Dulang + blízké ostrovy) a otrovy Mataking + Timba Timba + Pandanan. Je možné se buď potápět nebo šnorchlovat. Turismus je zaměřený na Číňany, kteří jsou nejčastějšími návštěvníky. Ve městě je spousta agentur které výlety nabízí, ale nemá cenu příliš přebírat - výlety nabízejí v podstatě všude stejné, za stejnou cenu a jezdí se stejným typem lodí. Výlety stály okolo 160 MYR (cca 750 Kč) za osobu (šnorchlování), potápění (i s půjčením výbavy) potom kolem 350 MYR (cca 1600 Kč).

My jsme první den zvolili šnorchlování u ostrovů Mabul a Kapalai. Ostrovy jsou poměrně daleko, cesta trvá rychlou motorovou lodí cca hodinu (nic pro lidi trpící mořskou nemocí). Po příjezdu k ostrovům můžete naskákat do vody (brýle a další vybavení nám bylo zapůjčeno). Moře (Celebeské) je opravdu nádherné, pod vodou je skvělá viditelnost a spousta barevných korálů. Šnorchlování se nám velmi líbilo. V ceně výletu je oběd a mimo něj můžete být v moři. Strávili jsme tam několik hodin.

Tady jsem ale udělal chybu, která mě další den mrzela. Protože bylo pod mrakem, nevěnoval jsem moc pozornosti mazání a ochraně před sluníčkem. Bohužel, slunce téměř na rovníku pálí hodně, i když se zdá že je zataženo. Po návratu mi bylo zle a měl jsem zimnici. A prohlídka ukázala, že mám úplně spálená záda, kterých se nemůžu ani dotknout. V noci jsem příliš nespal (ani s paralenem), absolvoval několik studených sprch a mazání zad, vypil několik litrů vody. Druhý den ráno jsem se stále necítil moc dobře a plánovaný výlet na ostrov Mataking + Timba Timba jsme museli zrušit. Celý den jsme proleželi v posteli, já zásadně na břiše. Do večera se naštěstí můj úžeh/úpal výrazně zlepšil.

Třetí den jsme jeli na výlet na mořský park Tun Sakaran. Cesta opět trvá okolo hodiny a vyloží vás na úpatí kopce na ostrově Bohey Dulang. Cesta do kopce je velmi špatná kvůli častým dešťům, je třeba mít pevné boty (nebo si je dole půjčit, ale ve vlastních se vám určitě půjde líp). Strážci dole boty kontrolují a bez pevných bot nahoru nepouštějí. Vyhlídka shora je ale opravdu úchvatná, moře s několika odstíny modré a zalesněné ostrovy okolo. Udělali jsme další stovky fotek. Dále výlet pokračoval na nízké písečné ostrovy v okolí, které vypadají opravdu jako ráj (kdyby tam nebyly ty davy lidí). Na tomto výletu není tolik k vidění pod mořem, spíše nad ním, výhledy byly nádherné, ale šnorchlování a pozorování zajímavých míst pod vodou nebylo tolik jako první den (a oběd – kuřecí s rýží dovezené v krabičce – fakt nebyl nic moc).

Se Sempornou jsme se po tomto výletu rozloučili. Domácí nám pomohl objednat minibus na ráno, na cestu na letiště v Tawau. A z Tawau jsme odlétali na kontinentální Malajsii, do Kuala Lumpuru.

Kuala Lumpur

Let do Kuala Lumpuru (letiště KLIA) proběhl bez problémů a brzy jsme čekali na KLIA na autobus do centra. Z letiště se dá dostat do centra také přímým vlakem (KLIA Ekspres), ale je to poměrně drahé - 55 MYR (cca 230 Kč), autobus stojí 10 MYR (cca 45 Kč). Bus na KL Sentral není o tolik pomalejší (cca 1h vs 39 minut), ale musí se na něj čekat, jezdí každou půlhodinu (a ten nejbližší je typicky plně obsazený).

Na KL Sentral jsme koupili karty na městskou dopravu (Touch n Go), sháněli jsme ji už na letišti, ale marně. Na kartu se přednabije nějaký kredit (my jsme dobili tuším 20 MYR a stačilo to na 2 dny) a pak ji jen přikládáte k turniketu. Kuala Lumpur je velká a rušná metropole, všude spousta aut a permanentní zácpa. Město není příliš přátelské pro pěší, několikrát jsme měli problém najít přechod přes rušnou silnici a jednou jsme použili autobus, jen abychom se dostali přes velkou křižovatku, která neměla přechod nikde v dohledu.

V Kuala Lumpuru jsme bydleli v AirBnB s bazénem na střeše. Rozhodně je potřeba zkusit, bydlení je levné a rozhled na město při koupání v bazénu se nenaskytne tak často. Když jsme si dost užili výhledu (a udělali spoustu fotek) a sehnali něco k jídlu, jeli se ještě podívat na Petronas Tower, jeden ze symbolů Kuala Lumpuru. Osvětlené věže jsou v noci opravdu impozantní, je na ně pěkný výhled z KLCC Parku a pod nimi vodní světelná show (jen pozor, park KLCC policie uzavře v 22:00).

Druhý den v Kuala Lumpuru jsme si udělali spíše odpočinkový a servisní, vyprali jsme oblečení zašpiněné z Bornea a zašli se podívat jen na věž KL Tower (Menara Kuala Lumpur). Z důvodu hrozící bouřky byla otevřený pouze Observation Deck (zasklená terasa s vyhlídkou ve výšce 276 metrů), Sky Deck (otevřená vyhlídka o trochu výše) otevřená nebyla. I z výšky 276 metrů byl ale výhled na město přikryté bouřkovými mraky moc pěkný. Ještě jsme museli v KL vyzkoušet malajské národní jídlo Nasi Lemak (rýže vařená v kokosovém mléku, zabalená v banánovém listu s vejcem, ančovičkami a velmi pálivou pastou sambal).

Třetí den v Kuala Lumpuru jsme vyrazili do Batu Caves. Batu Caves jsou komplex hinduistických chrámů zabudovaný v jeskyni, ke kterým vede spousta barevných schodů a střeží je obří pozlacená socha hindského boha Morugana. Batu Caves jsou na severu města, poměrně daleko od centra, přes hodinu a půl veřejnou dopravou. Raději jsme jeli Grabem, kterým to trvá cca půlhodinu. Upřímně jsme z Batu Caves nebyli úplně unešení, davy lidí a odhozené odpadky to docela kazí. Navíc ženy nutí dole pod schody zahalit si kolena a ramena, bez toho není umožněn vstup (na muže tyto požadavky nejsou). Nejlepší byly asi opice, které hlídají u schodů a kradou nepozorným návštěvníkům jídlo (nám ukradly brambůrky zastrčené do vnější kapsy krosny).

Cestou z Batu Caves jsme se najedli a pokračovali na autobusové nádraží (TBS), odkud odjížděl autobus do Cameron Highlands. Nasedli jsme a večer, po cca 4 hodinách vystupovali v Tanah Rata, jakémsi centru oblasti Cameron Highlands.

Cameron Highlands

V Cameron Highlands jsme původně měli v plánu hlavně pěší túry. V okolí vesničky Tanah Rata by mělo být okolo 10 různých a různě dlouhých trailů, některé mezi čajové plantáže, které jsme určitě chtěli vidět.

Po probuzení první den jsme vyrazili na snídani do místního podniku Yong Teng Cafe, kde měli skvělé palačinky a kafe, doslova za pár drobných. Kavárnu provozoval pár velmi sympatických neslyšících staříků, objednávalo se ukazováním na menu a poděkování nahradily úsměvy. Chodili jsme tam pak každý den.

Po snídani jsme chtěli vyrazit na výlet. Přišli jsme na začátek trailu č. 5, ale bohužel jsme zjistili, že cesta je zarostlá a v podstatě neprůchozí. Po stovce metrů jsme to vzdali a vrátili se zpátky. Nebyli jsme jediní, kdo hledal cestu a nenašel. Bohužel informace o trasách v okolí Tanah Rata je zřejmě zastaralá a (minimálně některé) trasy nejsou schůdné. Prošli jsme si Tanah Rata a po zvážení možností objednali na další den půldenní organizovaný výlet džípem po Mossy Forest a čajových plantážích Boh (za cca 60 MYR - cca 280 Kč). Výlety nabízí spousta firem ve městě a pokud víme, jsou všechny víceméně stejné. K dispozici je ještě celodenní varianta s motýlí a jahodovou farmou, to nás ale nezajímalo, motýly i jahody známe z domova.

Výlet džípem byl dobrý nápad, džíp se v Cameron Highlands opravdu hodí, silnice jsou v hrozném stavu. Nejdříve jsme navštívili kus pralesa Mossy Forest (na pralesy na Borneu to nemělo, ale výklad průvodce o rostlinách byl zajímavý). A následně Boh Tea Plantation - čajovou plantáž a historickou továrnu na zpracování čaje. Procházka v polích čajovníků byla další věc, co z Evropy neznáme. V kavárně jsme vyzkoušeli čaje zde vyráběné (a koupili nějaké jako suvenýry domů). A džíp nás odvezl zpět do Tanah Rata. Dali jsme si rychlý oběd v indické restauraci a navštívili ještě čajovou plantáž Cameron Valley u Tanah Rata, tentokrát taxíkem. Prošli jsme si to mezi čajovníky sami a vyzkoušeli čaj s durianem (za mě nebyl dobrý, chuť durianu mi vadí). Vzhledem k množství návštěvníků se nám zdálo, že plantáž žije spíše z turismu než z prodeje čaje…

Johor Bahru a přejezd hranice do Singapuru

Naše dovolená se chýlila ke konci, z Cameron Highlands jsme mířili zpátky do Singapuru - busem do Kuala Lumpuru a z něj potom dalším busem do Johor Bahru, posledního malajského města před Singapurem. Na cestě jsme strávili skoro celý den, až na spoustu času byla cesta malajskými busy poměrně pohodlná. Do Johor Bahru jsme přijeli večer, najedli jsme se a šli do hotelu spát. Přespání v Johor Bahru jsme si vybrali, protože hotely jsou mnohem levnější než v Singapuru (za pěkný hotel i se snídaní jsme zaplatili pod 1000 Kč/pokoj/noc, v Singapuru se za takovou cenu nedá sehnat nic). V Johor Bahru nic turistického není, turisté sem ani nejezdí nebo jen projíždějí při cestě mezi Malajsií a Singapurem.

Objednávání večeře v restauraci bylo trochu složitější, menu anglicky nebylo, takže jsme na něj museli použít Google Translate a pak objednávat ukazováním na jednotlivé položky. Dostali jsme ale doborou večeři, lehce rušenou svoláváním k modlitbě z mešity přes ulici.

Snídaně v lepším hotelu byla alespoň trochu s výběrem - měli víc než jen nudle, dokonce i něco sladkého, celkem se to blížilo kontinentální snídani 😀.

Cesta přes most do Singapuru je pro pěší trochu složitá. Bohužel nejde jen přejít most, jak by se nám líbilo. Museli jsme přijít do budovy JB CIQ, tam projít malajskou stranou hranice (a dostat razítko do pasu). Následně se nechat převézt autobusem přes most (za drobný poplatek, ale pouze v hotovosti). A následně absolvovat ještě Singapurskou stranu hranice - což už je rychlejší, pokud máte dopředu vyplněný digitální příjezdový formulář. Po kontrole lze pokračovat znovu k už zaplacenému autobusu, který by vás měl odvézt na nějakou větší zastávku v Singapuru. Nám se ale povedlo asi vylézt špatnými dveřmi a přeshraniční bus jsme neviděli, takže jsme museli pokračovat normální singapurskou veřejnou dopravou - ta už se naštěstí alespoň dá platit kartou.

Singapur (znovu)

V Singapuru jsme měli celý poslední den, letadlo nám letělo až po půlnoci. Vybrali jsme si několik cílů, které jsme nestihli první den - botanickou zahradu, Chinatown - a ještě znovu na Gardens by the Bay.

Botanické zahrady v Singapuru jsou celkem velký park s několika různými sekcemi. Do zahrad je vstup zdarma (vstupné se platí pouze při vstupu do budovy National Orchid Garden). Zahrady jsou příjemné na procházku, spousta druhů rostlin i s popisky. V místním horku potěší vodopády a jezírka (u kterých se lze setkat s varany).

Chinatown je bludiště malých uliček s čínskými obchody a restauracemi. My jsme se tu najedli a navštívili největší místní buddhistický chrám - chrám Buddhova zubu.

Z Chinatownu jsme se přesunuli (již podruhé) ke Gardens by the Bay, které jsme slyšeli, že jsou nejhezčí večer, se světelnou show. Show skutečně nezklamala a umělé stromy osvětlené do rytmu písní, v pozadí se známou budovou hotelu Marina Bay Sands si budeme ještě dlouho pamatovat. Jen je třeba počítat, že na show bude hodně lidí a davy odcházejících lidí potom zaplní i blízké stanice SMRT.

Potom už byl pozdější večer a my jsme odjeli na letiště Singapur Changi. Dojeli jsme tam před desátou a ještě jsme stihli vodopád v Jewelu. Po desáté večerní letiště opět celkem vymře, většina restaurací a obchodů zavře. Za zbývající singapurské dolary jsme koupili kayu (kokosový džem), který jsme přivezli jako suvenýr. Prošli jsme security, nastoupili do letadla… a po dalších 10 hodinách jsme přistáli v Berlíně. Naše dovolená po necelých 3 týdnech skončila.

Za kolik

Cestovali jsme ve dvou, 17 dní a celkem nás výlet stál asi 82 tisíc CZK (cca 41 tisíc na jednoho). Z toho:

45 tisíc zpáteční letenka Berlín - Singapur (Scoot)
5 tisíc letenky Singapur - KK, KK - Sandakan, Tawau - KL (AirAsia)
3 tisíce všechny autobusy a taxíky/Graby
10 tisíc všechno ubytování (průměr asi 600/noc, nejdražší v Singapuru - přes 2000/noc, jinak v Malajsii vždycky do 1000/noc).
9 tisíc výlety a vstupy (řeka Kinabatangan, 2 výlety lodí v Semporně, výlet v Cameron Highlands, vstupy do rezervací)
cca 10 tisíc všechno ostatní, převážně jídlo, placeno v hotovosti

Nejdražší byl rozhodně let do Singapuru a zpátky, který stál víc než polovinu celkové ceny. Při troše štěstí by se mohl dát sehnat i levnější, při bookování více dopředu a mimo hlavní sezónu. Na místě je potom všechno poměrně levné, jídlo, místní doprava i ubytování. Ubytování je poměrně slušné, i když je levné - vybavení bylo často starší, ale vždy bylo čisto.

V Singapuru šlo všechno platit kartou, v Malajsii je potřeba hotovost - doporučujeme zařídit si kartu, se kterou se dá výhodně vybrat. My používáme Revolut, který má téměř nejlepší kurzy všude (proti kartám českých bank se dá ušetřit několik procent), výběry jsou s menším poplatkem, ale pořád je to nejlepší možnost o které víme.

Shrnutí

Na cestě po Malajsii, Borneu a Singapuru jsme strávili 17 dní (9 dní na Borneu - provincie Sabah, 6 dní v kontinentální Malajsii a 2 dny v Singapuru). Máme raději přírodu než města, proto se nám nejvíc líbilo na Borneu. V kontinentální Malajsii jsme strávili dost času v velmi rušném Kuala Lumpuru a ani Cameron Highlands nám nepřišlo tak úchvatné. Singapur je zajímavé vidět, ale opět je to velké a rušné město, pár dní nám tam přijde úplně dostatečné.

Všichni místní, které jsme potkali, byli velmi přátelští a milí. Většinou se dalo domluvit anglicky, na pár místech pomohly ruce (a Google Translate).